O zaniklé vsi (LAŽÁNKY)

V těžkých časech středověku vesnice zrovna tak vznikaly jako zanikaly. Důvody, proč lidé opouštěli své domy a sousedy, byly různé – neúroda, nemoci, požáry, války nebo vyschlé studny. Když se na některou ves snesla podobná pohroma, nezbylo než odejít. Dřevěné domy s doškovými střechami začala obývat zvířata, ze shnilých krovů začaly růst stromy, pak se začaly hroutit zdi a do několika let se návsi vesnic proměnily v les. Takový byl i osud vesnice Ceblovice nedaleko Lažánek.

Jak Ceblovice zanikly, už nikdo neví. Na jejich místě zůstala po letech jen rozlehlá louka, na které se pásly krávy. I po dlouhém čase však každý poznal, kde v Ceblovicích stály domy. Na jinak zelené louce rostla na místě zaniklých chalup tráva žlutá jako okvětní lístky slunečnic. Krávy i koně se jí vyhýbali, a tak se Lažánečtí snažili přijít na to, jak trávu ozelenit. Na louku vozili hnůj, poctivě ji zalévali, ale nebylo to nic platné. Jen ze země každé jaro vyrašila nová tráva, všichni viděli, že je v tajemných místech zase žlutá. Mezi lidmi se povídalo, že se v podzemí někdejší vesnice skrývá klenutý sklep, do kterého dávní ceblovští sousedé ukryli poklad. Říkalo se také, že ten poklad mohl být začarovaný a že možná právě on přinesl Ceblovicím tak smutný konec.

Podle pověsti se otvor do sklepa otevírá vždy na Velký pátek, v den, kdy jsou lidem přístupné všechny skryté poklady. Jen co zazní z kostela v blízkých Lažánkách zpěv pašijí, tedy písní o utrpení a smrti Ježíše Krista, objeví se na louce vypasená bachyně divokého prasete. Je strážkyní pokladu a nejlépe ze všech ví, kde ho hledat. V tlamě svírá překrásný zlatý klíč a ochotně ho předá každému, kdo si o něj řekne. Vesele zachrochtá a rypáčkem pak jemně naznačí, jakým směrem se nacházejí dveře, které se klíčem otevírají. Za podzemními dveřmi je nevídaný poklad. Kolik si z něj kdo nabere, tolik si nabere. To všechno má ale jednu podmínku. Odvážlivec se musí ze sklepa dostat dřív, než v kostele skončí zpěv pašijí. V tom okamžiku, kdy se okolní krajina zase ponoří do ticha, zmizí bachyně i vchod do sklepa. Kdo by se opozdil, zaslepený zlatem, penězi a drahokamy, zůstane v podzemí celý dlouhý rok, než opět nastanou Velikonoce a Velký pátek.

Jednou jel přes louku sedlák s povozem. Cesta hezky ubíhala, ale najednou se začaly zadní nohy koně bořit do země. „Co to? Co to?“ zavolal sedlák, seskočil z vozu a spolu s pacholkem začal koně z měkké hlíny vyprošťovat.

„Che, che, tak jste ten proklaté vchod do Ceblovic přece jen našli?“ zasmál se myslivec, co šel okolo. Sedláka s pacholkem si dál nevšímal, protože metl co nejrychleji k Orátorům na jedno točené. Jakmile to ale dořekl, hlína, co se ještě před chvílí sypala jako písek, začala tvrdnout, až byla pevná jako křemen. Sedlák i pacholek se na sebe podívali a pokývali hlavami. Oběma bylo jasné, že na poklad ve sklepě už nesmějí ani pomyslet. Vylezli na vůz, za chvíli nabrali myslivce a zastavili až u hospody.

Tajemná krajina kolem Lažánek je vůbec plná kouzel. Kousek od zaniklých Ceblovic se nachází pole, odpradávna nazývané Hranice. Lidé si povídali, že se tam každý den o půlnoci sám od sebe válí obrovský sud. Někteří na tom stejném místě viděli planout oheň. Ráno po něm ale nebylo ani památky.