Když se klášter Porta Coeli vzpamatoval z hrůz třicetileté války, začalo jeho slavné období. Na Moravu přišlo baroko a s ním velká zbožnost, slavnostní mše, poutě za svatými obrazy a sochami i víra ve svaté, zjevení a zázraky. S tím vším souvisel i rozvoj klášterů, které během první poloviny 18. století získávaly novou podobu. V čele kláštera Porta Coeli stanuly v té době tři výjimečné abatyše, za jejichž působení získal klášter svoji současnou barokní podobu. Tou první byla rodačka z Brna Benigna z Deblína, po ní vedla klášter řádová sestra z Českého Krumlova Rosálie Winterschinová, kterou následovala statečná, ale i přísná Beatrix Sázavská.
Všechny tyto abatyše chtěly mít z Porta Coeli nejkrásnější ženský klášter na Moravě. Opravovaly kostel, pořídily do něj nové varhany, obrazy, oltáře, kostry světic z římských katakomb a nakonec se pustily i do přestavby samotného kláštera. O jedné z těchto abatyší, i když se přesně neví o které, se dochovala následující pověst.
Když na klášter padla černá tma a abatyše se chystala spát, vtrhli do jejího pokoje dva černí muži. Jako představená kláštera obývala rezidenci s vlastní zahradou, která stála odděleně od ostatních klášterních budov. Volat o pomoc tedy nemělo smysl. Abatyše se mužů zeptala, co po ní žádají.
Bylo to jednoduché. Chtěli, aby jim hned dala všechny zlaté a stříbrné věci, co má ve svém příbytku. Abatyše nad jejich drzostí a troufalostí pokrčila rameny, ale zachovala klid. Stáhla z prstu drahocenný zlatý prsten, který zdědila po své předchůdkyni, a potom sundala z krku zlatý kříž na řetízku. Všechno tajemným černým mužům se zahalenými obličeji odevzdala a ještě sáhla pro nějaké zlaté mince a medaile do skříně.
Chlapům to však nestačilo. Chtěli ještě klíč od klášterní pokladnice. Vyhrožovali při tom, že jestli jim ho abatyše nedá, pak bude litovat dne, kdy se narodila.
Matce představené se celá návštěva přestávala líbit. Že jí ti holomci sebrali zlatý prsten a kříž, to jí bylo jedno. Ať jdou s pánem bohem, pomyslela si. Bez toho mám každý den strach, že ten zlatý prsten i kříž někde ztratím, ale aby chtěli také věci z pokladny, které patří všem sestrám v klášteře, to tedy ne. Za co bychom pak dostavěli střechu kostela? A když jim to všechno dám? Co pak? Kdepak, kdepak, to by se vám líbilo, vy lotři. Pak abatyši něco napadlo.
Beze slov přešla pokoj, uchopila stříbrný svícen a prohodila k mužům, že klíč má ve vedlejším pokoji. Tam ale muži nesmějí. Požádala je, aby jen chvíli počkali, hned bude zpátky. Zaskočení zloději jen pokývali hlavami.
Jen co se ocitla sama v místnosti, otevřela okno a vyskočila z prvního patra do zahrady. Utíkala přímo k tajným dvířkám, která její moudré předchůdkyně nechaly vybourat do vysoké kamenné zdi, oddělující klášter od okolního světa. Věděla, že zahradník nechává klíč od dvířek v zámku, a proto s ním jen rychle otočila, a když se dveře otevřely, zase za sebou zamkla. Vydala se blátivou cestou k říčce Bobrůvce, protékající hned za klášterní zdí. To vše jí bylo úplně neznámé. I když bydlela nedaleko, kvůli přísným pravidlům klášter neopouštěla. Cokoli za vysokými zdmi pro ni představovalo úplně jiný svět. Za pár okamžiků spatřila kamenný most, pod nímž se schovala.
Černá chlapiska mezitím poznala, že je abatyše oklamala. Jak jen se mohli nechat tou mizernou babou tak hloupě napálit! Nějakou dobu ji hledali v zahradě, ale dvířka nenašli. Věděli, že nemají moc času. Baba mohla být kdekoliv, a než skončit na šibenici, to vzít raději nohy na ramena a utéct. A tak to také udělali.
Abatyše se skrývala pod mostem až do rána. Teprve při úsvitu tudy projížděli dva sedláci z Louček. Statečná představená opustila vlhký úkryt a požádala oba muže, aby ji doprovodili zpět do kláštera. Jak uviděla klášterní bránu, pokřižovala se na znamení díků. Byla zachráněna.
Následující dny se po celé Moravě rozjeli poslové, aby lupiče vyhledali a odevzdali spravedlnosti. Dlouho se nic nedělo, ale pak pomohla náhoda. Klášterní sluha kráčel jednou ulicí pod zámkem v Mikulově, kde se nacházeli židovští obchodníci. Jejich krámky procházelo zboží z celé Moravy a Rakouska a dalo se v nich pořídit skoro všechno. Sluha měl najednou pocit, že vidí někoho známého. Hrome, aby ne! Vždyť je to doktor, co se stará o řádové sestry. A vedle něho jakýsi cizí chlap.
Sluha se tiše přikradl blíž a viděl, že oba chlapi nabízejí židovskému obchodníkovi ke koupi obrovský zlatý prsten. Nešlo ho přehlédnout. Vousatý obchodník v černém kabátě ho zrovna vážil na malých vahách. A tím sklapla klec. Lotři skončili na šibenici a abatyše dostala své ukradené věci zpět, aby se po zbytek života bála, že je někde ztratí..
Zdroj: Kronika obce Borač v majetku obecního úřadu; ilustrace: Anežka Hájková
