Byla zrovna polovina jara, když Skalicku stihla smrtelná epidemie. V těch časech nemoci přicházely a odcházely a lidé byli vůči nim prakticky bezbranní. Asi proto se tehdy říkalo, že nemoc přijíždí na koni, ale odchází pěšky. Co to bylo tehdy za epidemii, už nikdo neví, lidé jí dávali různá jména a ta zase hned zapomněli. Zkoušeli všechno možné i nemožné, zaříkávali, modlili se, vykuřovali, vařili lektvary ze všeho, co našli. Vyráběli masti, které možná leckoho zabily dříve než samotná nemoc. Říká se, že díky tomu se ze Skalických stali nejlepší botanikové v okolí, kteří znali jménem i ten poslední plevel, nicméně proti epidemii jim to bylo málo platné, a tak lidé dál umírali, až se mnozí báli, že brzy vymře celá vesnice.
Uprostřed té epidemie hledala mladá žena ze vsi byliny, když tu uviděla mezi stromy bílou postavu, div že do ní nevrazila. „Ať se nejhodnější člověk ze Skaličky vypraví na Paní horu, tam najde lék na vaši nemoc,“ řekla bílá paní pobledlé mladé ženě a rozplynula se v lesním oparu, až si dívka nebyla jistá, zda před ní vůbec stála. Když řekla tu zprávu ve vsi, hned se strhla hádka, kdo je nejhodnějším z nich. Muže vyřadili všechny, byl to tam tehdy samý opilec a povaleč, ale která žena by mohla obstát? Každá si o sobě myslela, že to ona je nejhodnější, zatímco ta druhá je hotová bestie. A zatímco se hádaly mezi sebou, jedna se vytratila a vyrazila sama na horu. Bála se a nevěděla, zda je ona tou nejhodnější, ale času mnoho nezbývalo, lidé marodili, umírali a ona doufala, že se jí podaří nalézt záchranu. Sotva vkročila na horu, ozval se zpěv šesti ženských hlasů:
„Bedrníčku bedrný, jaký jsi ty peprný, kdyby tebe lidé měli, dávno by již nestonali, bedrníčku bedrný!“
Žena poslouchala a žasla. Bedrníček? pomyslela si. Takový plevel, vždyť roste na každé mezi, pastvině i v houští. A možná proto ho nikdy nezkusili! Žena uvařila odvar a celá ves byla brzy zpátky na nohou.
Zdroj: Josef Fic, Od Pernštejna K Veveří. Sbírka Pověstí Z Tišnovska, Tišnov 1922; Ilustrace: Klára Zahrádková
