O bílé panně (HRAD PERNŠTEJN)

Jeden z potomků udatného Věnavy, který přemohl divokého zubra, měl podle pověsti jméno Žibřid. Žil ze slávy svého předka. Zdědil po něm divokou krajinu kolem černé řeky Svratky, která jakoby neměla konce. Žibřid žil se svou rodinou a družinou na pevném hradě Pernštejně, jehož věž Barbora stála nad okolním mořem lesů jako maják. Už nikdo neví, proč se proti pernštejnskému pánovi vzbouřili jeho poddaní. Možná byl krutý pán, možná mu jen záviděli jeho bohatství. To už nikdo neví.

Žibřidovi poddaní přitáhli k hradu ve velkých houfech a začali po něm střílet zapálenými šípy. Rytíř se jen smál. Jen si střílejte, vy chrapouni, kámen nehoří a těch pár střech mi ještě rádi sami opravíte. Spolu s rytířem se smála i jeho hrdá dcera, která skoro celý den stála na hradbách a stejně jako otcovi zbrojnoši střílela do útočících poddaných kuší.

Co výstřel, to jeden zraněný nebo mrtvý. A že to byla krásná dívka, která se od pohledu hodila spíše k vyšívání a jiným vznešeným věcem, vhodným pro dvorní dámy? Na to nebral ohled nikdo. Dcera rytíře musí být stejně statečná jako její otec. Žibřid si myslel, že po několika dnech ti odranci od hradu odtáhnou, ale před hradbami jich bylo naopak každý den víc a víc. Což o to, hradní hradby nikdy nezdolají, hůř to ale vypadalo s jídlem a vodou. Uplynuly tři týdny a Žibřid se rozhodl, že se pokusí s poddanými domluvit. Každý boj přece musí někdy skončit. A vést válku s poddanými? To přece nepomůže nikomu.

Vyšel bez meče z hradní brány a stál před ní tak dlouho, dokud za ním nepřišli dva rychtáři. Domluvili se rychle, a aby dal Žibřid najevo, že uzavřený mír myslí vážně, pozval je do hodovní síně na víno. Jediný, kdo s uzavřenou dohodou nesouhlasil, byla Žibřidova nesmlouvavá pyšná dcera. Já že mám prosit o slitování takové chrapouny neotesané smradlavé? Já, vznešená panna z urozené rodiny? To ani náhodou!

Za uzavřený mír se styděla tolik, že ho odmítla dodržet. Když tedy vcházeli první poddaní do hradu, dál na ně střílela z hradeb. Stačilo jen pár šípů a Žibřid byl rudý vzteky. Pokud rytíř něco slíbí, pak je to slovo, které se musí dodržet, a nikdo, vůbec nikdo na světě tomu nemůže zabránit. Rozzuřený vyběhl na hradby a před očima všech svoji dceru probodl mečem. Dohoda mezi ním a poddanými byla zpečetěna krví. Sám rytíř ale v pláči uchopil dceřino tělo a uvědomil si, že odteď je na celém světě sám.

Žibřid dobře věděl, co udělal. Vlastníma rukama zabil to, co bylo jeho srdci nejdražší. Se slzami v očích nechal dceru pohřbít do hradní kaple a každý den nosil k jejímu hrobu natrhané květiny. Když se jednou večer modlil u náhrobku, náhle ji spatřil před sebou. Měla bílé šaty, ve kterých ji nechal pohřbít, a na ramena jí padaly dlouhé zlaté vlasy. Byla krásná, jako by nikdy nezemřela. Aniž by na otce pohlédla, prošla kaplí a vydala se na cestu po hradních sálech a chodbách. Když ji otec oslovil, rozplynula se v hradním šeru. Svému otci neodpustila.

Od té doby procházela hradem pokaždé, když jeho majitelé očekávali radostnou nebo smutnou událost. Viděli ji před svatbou, narozením děťátka, nebo když se na hradní pány usmálo štěstí. Zrovna tak se zjevovala, když rod čekalo něco zlého. Úmrtí v rodině předcházelo její zjevení v černých rukavicích. Bílá panna chodila hradem, naříkala a lomila u toho rukama. Nejvíce bědovala roku 1631, když v bezvýznamné bitvě kdesi v Německu zemřel statečnou smrtí poslední mužský potomek svého slavného rodu urozený Vratislav Eusebius z Pernštejna.

Bílá panna nikomu neubližovala. Obyvatele hradu pouze míjela, aniž by jim věnovala pozornost. Roku 1626 se na hradě setkala také s učeným jezuitou páterem Janem Drachovským, který o ní zanechal první písemnou zprávu.

Dlouho se předpokládalo, že pernštejnská bílá panna zmizela jednou provždy poté, co ohlásila smrt zbožné Frebonie Eusebie z Pernštejna, s níž rod pánů s erbem zubří hlavy vymřel také po přeslici.

Jsou ale zprávy, že se na hradě zjevuje stále. V době, kdy už hrad sloužil jako zpřístupněná památka, se na prohlídku vydala skupina studentek z dívčího gymnázia. Provázel je přímo kastelán hradu. Když v jedné chodbě rozhazoval rukama a podával výklad o nápisech na stěnách, zjevila se před ním bílá panna.

Viděli ji všichni. Nebyla průsvitná ani nijak mlhavá. Naopak. Vypadala tak, jako ji namaloval neznámý malíř na jednom z hradních obrazů. Holky začaly ječet hrůzou, obrátily se a běžely chodbou do velkého přijímacího sálu. Za nimi běžel i kastelán a pištící paní profesorka. Společně se hnali ven a dupali přitom po dřevěných schodech jako stádo sudokopytníků. Zastavili se až na nádvoří, kde udýchaný kastelán zakřičel: „Jaktěživ jsem něco takového neviděl, brrrr! A nevěřil bych tomu, že je to možné, kdybych to na vlastní oči nebyl viděl…“

POVĚST SE VYPRÁVÍ I TAKTO:

Dcera hradního pána Adléta byla vyslána na královský hrad Veveří, aby tam dělala dvorní dámu české královně a princeznám. Místo toho, aby se starala o královnu, však podlehla lásce.

Zamilovala se do jednoho šlechtice a brzy s ním začala čekat dítě. Nebyla ale vdaná, takže spáchala velký hřích. To, že bude matkou, se snažila všemožně tajit, protože věděla, že by ji otec zavrhl. Ale příroda se oklamat nedá. Když se jí lidé ptali, jak je možné, že má čím dál větší břicho, odpověděla křivou přísahou: „Pane Bože, jestliže já jsem břichatá, bodejť bych se hned propadla.“ A tak se ihned stalo.

Adléta se propadla do země. Od té doby prochází svým milovaným hradem Pernštejnem. Když ji někdo potká v bílých šatech, brzy se mu narodí dítě. Když Adlétu uvidí v šatech černých, čeká ho smrt.

„Aháá,“ zašeptala, „no, když už jsem tady, půjdu se excelencpána zeptat, zda něco nepotřebuje…“ Tichounce otevřela dveře a kráčela sálem ke stolu. Když už byla tak blízko, že slyšela škrábat pero, najednou si vzpomněla, že je hrabě už několik měsíců mrtvý. Spolu se všemi zaměstnanci přece doprovázela jeho rakev do hraběcí hrobky v Doubravníku. Služka se potichu otočila a skoro po špičkách vyběhla ze sálu a rovnou do postele. Přikryla se peřinou a drkotala zuby tak, že ji přestaly bolet samy od sebe.

Když druhý den vyprávěla svoji noční příhodu panu správci, jen pokýval hlavou a řekl jí, že pana zemřelého hraběte viděl v sále mezi portréty svých předků také. A hned několikrát. 
„To se nedá nic dělat, vždyť to tady bylo jeho. Jenom by mě zajímalo, co si tam milostpán píše. Nevšimla jste si?“ Služka jen zakroutila hlavou. To si vážně nevšimla.