Ve středověku nebylo na Moravě mocnějších šlechtických rodů než pánů z Pernštejna a pánů z Lomnice. Jejich panství vznikla přibližně ve stejnou dobu za vlády markraběte Vladislava Jindřicha a jeho nástupců markrabat Vladislava a Přemysla a oběma rodinám patřila dlouhá století. Zatímco páni z Pernštejna, kteří měli v erbu zubří hlavu a vládli v krajině proti proudu řeky Svratky, pánům z Lomnice s erbem orlího křídla svěřili moravští vládci husté lesy proti proudu potoka Besének.
Členové urozených rodů prosluli jako stateční rytíři i moudří úředníci a dvořané. V polovině 15. století vládl pernštejnskému panství Jan II. z Pernštejna. Moudře se přidal na stranu kališníků a stejně obratně využíval přízně českých králů Jiřího z Kunštátu a Poděbrad i jeho nástupce Vladislava II. Jagellonského. Dařilo se mu skoro všechno, až na jednu věc. Na rozdíl od svých předků nepřipojil k Pernštejnu žádný větší majetek, pořád mu to nějak nešlo.
Mnoho let se soudil se svým úhlavním nepřítelem, moravským zemským hejtmanem Janem z Lomnice, o staré pernštejnské hrady Zubštejn a Pyšolec, ale nevedlo to k ničemu. Nejmocnější úředník v zemi si to vždycky dokázal zařídit tak, aby páni z Pernštejna ostrouhali. Chlap jeden mizerný. Jak potom vstoupit do dějin?
Když to nejde po zlém, mohlo by to jít po dobrém. Když Janovi II. zemřela manželka, začal se rychle poohlížet po jiné nevěstě. Bohatí páni potřebují hodně dětí, aby měli svůj majetek komu odkázat. Ze všech urozených dívek se Janovi II. nejvíce líbila hejtmanova dcera Bohunka. Nešlo jen o její krásu a laskavost. Když by získal její ruku, mohl si jako věno přát všechny ztracené hrady kolem řeky Svratky. A Velké Meziříčí k tomu. Jan II. musel překousnout nenávist ke svému nepříteli a požádat ho o ruku jeho dcery. A že by ho nechtěla? Však ono to nějak dopadne.
Podařilo se. Spojenectví mezi dvěma znepřátelenými rody bylo ku prospěchu oběma. A to věděli jak na Pernštejně, tak v Lomnici. Bohunce se nápadník také líbil, a tak si Jan II. zanedlouho odvážel nevěstu na svůj hrad.
Dlouhý a pestrý průvod jezdců na koních teprve nedávno minul poslední lomnické domy, když Bohunka poprosila svého manžela o krátkou přestávku.
„Copak tak brzy?“ zeptal se Jan, „máme před sebou ještě dalekou cestu, ale jak ráčíš, má paní…“
Bohunka vystoupila z vozu a naposledy se šla napít ze své milované studánky. Chodila k ní od dětství. Hrála si u ní se sestrami a maminkou a její chladivá voda byla ta nejlepší na celém světě. S láskou ještě jednou pohlédla na svoje rodné městečko. Pak znovu nastoupila do kočáru a začala očekávat to, co bude.
Jak se o jejím loučení dozvěděl Jan z Lomnice, nechal u studánky zasadit strom, který pojmenoval Bohunčina lípa. Kdykoliv se k němu vypravil – nadechnout se omamně krásné vůně lipových květů nebo zaposlouchat se do bzučení včel – vzpomínal na dceru, jako by ho nikdy neopustila. Na tomto místě, ve stínu lípy, byla stále s ním.
Sama Bohunka prožila šťastné manželství a porodila Janovi několik dětí. Kromě jiného také slavného Viléma z Pernštejna, který se stal nejbohatším a nejmocnějším mužem celého království, o němž otec národa František Palacký napsal: „Vždy, kam se stavil Vilém z Pernštýna, na té straně stály pravda, právo i láska k vlasti.“
Zdroj: Ústní vyprávění Aloise Vitoula z Lomnice; ilustrace: Marie Butula Cichá
