Malý kousek od Louček hned u Chytálek stojí od dávných časů samota s vodním mlýnem zvaná Falcov. Proč Falcov? To už asi nikdo neví, ale podobně se německy i latinsky říká sokolům, kterých tady před stoletími létala celá hejna. Těžko říct. V krásném údolí říčky Libochovky, obklopená lesy, loukami a sadem, stojí samota Falcov dodnes. Zdejší mlynář měl rád lidi a dalo se s ním na všem domluvit. Za starým přítelem jezdil rád i jeden kmotr z Dolních Louček. Hlavně když něco potřeboval. Z vachrlaté kůlny vytáhl trakař, hodil na něj pytel ječmene, plivl si do dlaní a vydal se s poskakujícím dřevěným samokolem k mlýnu. Ječmen chtěl vyměnit za pytel krup. Příští středu chtěl píchnout tlustého pašíka a potřeboval kroupy do jelítek. Mňam, mňam, bez těch se přece žádná zabijačka neobejde.
Komotr vyrazil z Louček už krátce po poledni, aby byl do tmy doma. Jenže ouha. Ve mlýně bylo tolik práce, že mlynář neměl žádné kroupy po ruce. Musel je vyrobit mládek a to chvíli trvalo. Aby si ukrátil čekání, zahrál si s mlynářem a jeho ženou karty a popili u toho i trochu loňské malinovice.
Kmotr ze mlýna vyjel až večer. Ale co, nějak dojede. Měsíc svítí skoro jako slunko. Ještě jednou naposledy zamával, zapálil si fajfku a po kamenité cestě si to drkotal domů. Po nějaké době uslyšel mňoukání. Mňau, mňau. Kmotr se rozhlédl a uviděl za sebou malého černého kocourka.
„Éhe, chlapcu drahý, tebe vidím safra rád. Jen pojď hezky ke mně. Pojedeme spolu do Lóček a ty mi budeš na statku chytat myši a prašivá potkaniska, che!“ Sehnul se k němu a pohladil ho tak, až kocourek vrněl. Otíral se mu kožíškem o nohy a olizoval mu ruku. Láska jako trám. Kmotr mu pěstí udělal na pytli s kroupami důlek a kocourek se v něm poslušně stočil a spal.
„Safra, to je tíha,“ úpěl kmotr, když vzal zase rukojeti trakaře do ruk. A jel. Po sto metrech z něj lil pot jako z vodovodu, „uf, uf, to je tíha, totok, jako takhle…“. Po dalších sto metrech si musel odpočinout a po dalších metrech sotva pletl nohama. Jako by vezl hromadu zlata. Vždyť s tím nejde hnout, pomyslel si kmotr.
„Taková tiha, v tom musi byt nějaké čáry.“ Jen si otřel čelo, kocourek se zasmál a povídá: „Mrrr, mrrr, kmotříčku, děkuji ti za svezení. Na trakaři se vozím tuze rád. Mrrr, mrrr, trápit už tě nebudu. Ten kousek z kopečka už nějak dojdu. Tak se měj hezky, ty tróbo z Lóček.“ Hup! Kocourek seskočil z trakaře a zmizel mezi stromy, za kterými šuměla říčka.
Kmotr se plácl do čela. „Tróba? No bodejť tróba. Dyť já šiblá žbluňa popovezl vodníka z říčky Libochovky! A ani jeden porculánový hrnek mně ta potvora místo jízdenky nedala… Ale co je mně po kocórovi, hlavně že se krópám nic nestalo. Jelita budó, krásný a lesklý jako dycky.“
Kmotr chytil trakař najednou lehký jako pírko a šel s ním pomalu domů.
Zdroj: Josef Fic, Od Pernštejna k Veveří. Sbírka pověstí z Tišnovska, Tišnov 1922; ilustrace: Irena Armutidisová
