V naší zemi se toho tolik jmenuje po čertech, ďáblech či pekle, až by si někdo mohl pomyslet, že snad v pekle žijeme. Určitě by to platilo o Maršově, kde mají čertovu hráz. A jak k ní přišli? Kdysi se prý lidé neustále stýkali s čerty, ale byla to spíš taková jelita než satanáši šířící zmar a zkázu, v tom si nakonec lidé vystačí úplně sami. Každopádně v Maršově to prý bývalo tak, že se lidé s čerty neustále o něco sázeli, kdo udělá tohle a kdo támhleto, a jelikož tamní čerti byli spíše takoví ošobrstaní hlópáci, často sázku prohráli.
To se stalo také v případě jisté cesty. Jeden maršovský sedlák se prý vsadil s čertem, že nedokáže do pravého poledne postavit silnici. Čert, protože to byl křemela, si odfrkl: „Totok? Jako silnicu? To zvládnu s prstem v nosu!“ A už pelášil pro obří skálu, ze které chtěl cestu postavit. Jenomže jak spěchal, a protože to bylo jelito, položil si skálu na záda ledabyle, jako by nenesl kus hory, ale pytel brambor. A jak utíkal se skálou, aby stihl cestu postavit, kusy kamene mu z ní cestou padaly jako brambory z děravého pytle.
Z prvního kusu je dnes místo „Pod skalami“ a z duhého „V jalovčí“, což – jak jistě víte – jsou části trati okolo Maršova. Čert pelášil se zbytkem nákladu dál, když v tu chvíli zazvonilo poledne. Pekelník pochopil, že sázku prohrál. Mrštil skálou o zem a zmizel se vztekat do pekla. A z toho posledního kusu skály dnes mají v Maršově Čertovu hráz.
Zdroj: Josef Fic, Od Pernštejna k Veveří. Sbírka pověstí z Tišnovska, Tišnov 1922; ilustrace: Matěj Selucký
