V časech, které už pamatují jen ti nejstarší, kdyby si tedy ještě něco pamatovali, žila prý ve vsi Brumov divoženka. Žena menší, dokonce úplně malinká, jež nikdy nevyrostla, a nikdo nevěděl, jak dlouho už světem a Brumovem bloumá. Od své rodiny údajně utekla a žila sama v jednom opuštěném domě.
Někdy to tak bývá, že opuštěné domy nabízejí více hřejivého tepla než náruč vlastní rodiny. Lidi v obci prý divoženka neděsila ani nestrašila, ti byli vystrašení dost už jen tím, že vůbec žili. A zda oni náhodou neděsili spíše onu divoženku, to dnes nevíme. Žena se občas objevila mezi ostatními a poslouchala jejich řeči, které plynuly odnikud nikam, jako vítr na mezi.
Jak se objevila, stejně náhle mizela, jako ony lidské řeči. Kdo ji spatřit chtěl, ten si musel počkat do soumraku. Tehdy tančila na louce okolo kaple, která stojí v Brumově v zatáčce u hlavní cesty. Žena tančila a zpívala. Její teskný hlas se nesl noční tmou celým krajem. Pak jednoho dne zmizela a nikdo už ji více neviděl.
Někteří však tvrdí, že když ves v noci utichne, usne i ten poslední z psů a ani list na stromě se nepohne, můžete zaslechnout její hlas, jak se tiše nese tmou. Ale možná to jen skučí vítr na mezi.
Zdroj: Sbírka Alžběty Čihařové, Etnografický ústav AV ČR v Brně; ilustrace: Lívia Suchá
