Ještě v 19. století lidé pořád jen pracovali, pracovali a pracovali. Klid měli jen během svátků, ale o nějakých dovolených si mohli nechat jen zdát. Na výlety k moři nebo do Alp nebyly peníze, nejezdily vlaky ani autobusy a navíc nikdo nevěděl, co to dovolená je. Jednou z možností, jak opustit rodnou vesnici, byly náboženské poutě. Lidé se v průvodech s korouhvemi vydávali na daleké cesty do poutních kostelů za zázračnými nebo milostnými obrazy a sochami, aby jim povyprávěli o svých trápeních a poprosili o zázrak.
Důležitou pomocnicí byla milostná socha Panny Marie ve Vranově u Brna, za kterou se v září vydávaly tisíce prosebníků z celé Moravy. Ze vzdálenějších míst trvaly poutě do Vranova i několik dní a věřící si cestou museli hledat nocleh.
Jedno takové procesí našlo útočiště na jednom statku v Deblíně. Přespání to nebylo nic moc, ale šlo jen o jednu noc, navíc zadarmo, tak se to dalo vydržet. Sedlák naházel na podlahu velké světnice slámu a ti, co se nevešli do domu, si lehli, kde se dalo. Jediný, pro koho se nenašlo místo, byl jakýsi pasáček. Panímáma mu proto otevřela dveře od malé světničky a ukázala mu postel, pěkně vystlanou pořádně vycpanými peřinami. Popřála dobrou noc, sfoukla svíčku a nechala pasáčka o samotě.
Uprostřed noci spící návštěvu cosi probudilo. Nějaká ruka z něj pomalu stahovala peřinu. Pasáček se lekl, vstal, rychle zapálil svíčku, ale v místnosti nikdo nebyl. No nic, asi se mi jen něco zdálo, pomyslel si mládenec a znovu si lehl do postele. Za chvíli spal jako dřevo, ale znovu ho probudila mizející peřina. Ve svitu měsíce viděl, že se z něj odtahuje sama od sebe. Vykřikl, běžel ke dveřím a odtud do protější světnice, kde na zemi spali další poutníci. Křičel tak, že je všechny probudil. Jeden přes druhého se ho ptali, co se stalo? Celou hroznou věc jim popsal. Všechno slyšela i panímáma, která najednou stála ve dveřích.
Do nastalého ticha promluvil předzpěvák, zpívající poutníkům v čele procesí náboženské písně.
„Jak to tak poslóchám, meslím, že to byl nějaké duch, co se trápí a nemá pokoja. Tó duchnó se chcel enem připomenót, abyzme ho z teho jeho neščestí vysvobodili…“
Panímáma spráskla ruce. Už jí to bylo všechno jasné. V té posteli, i v těch nepřevlečených peřinách, do kterých uložila pasáčka, jim onehdá umřela babička.
„Tak, tak,“ povídá předzpěvák, „a máme to. Tu duchnu z tebe ty pastéřu stáhl duch té babičky. To je jisté. S tém se nedá dělat nic iného, než modlit, modlit a modlit. Všicky na kolena a honem otčenáš a růženec…“
A tak se modlili růženec za babičku, ale jestli to pomohlo nebo proč se stalo, že zrovna babička strašila ve světnici, to už pověst neříká.
Zdroj: Zápisky kronikáře Jaroslava Pochopa z Dolních Louček v majetku obecního úřadu; ilustrace: Marie Butula Cichá
