V jedné malé chaloupce v Senticích žila na výměnku jistá paní Panklová. Celý život chodila do kostela, ale také věřila na všechny duchy a pověry, až si z ní lidé kvůli tomu utahovali. Ale ona si o tom myslela své a dál věřila všemu, co kde zaslechla. Tak jako každý, nakonec i ona jednoho dne zemřela. Babka žila v chalupě tak malé s chodbičkou uzoučkou tak, že její rakev museli dobří lidé protáhnout ven oknem. A protože Pank-lová byla po smrti, nikdo těm, kdo ji v černé truhle strkali z okna ven, nepřipomněl, že když rakev vychází z domu, musí se s ní podle pověry třikrát klepnout o práh, aby se nebožtík rozloučil a měl v hrobě klid. A protože byla Panklová po smrti a nikdo další už tohle nevěděl, o práh s ní nikdo neklepl a nebožka odešla z domu bez rozloučení.
Do domu se pak nastěhovala jiná stará žena, aby zde podobně jako Panklová strávila poslední léta klidu. Toho se jí ovšem nedostalo. Každou noc třískala dvířka od kamen, v nich bylo slyšet hrabání, jako by si v popelu chtěl pes vyhrabat pelech, a každou půlnoc se na zápraží ozvala obrovská rána, jako by snad někomu z ramen spadla těžká dubová rakev. Kdo jiný by tady strašil než nešťastný duch Panklové.
Sentičtí sousedé nakonec povolali kněze. Ten přinesl do domu svěcenou vodu, zamával kropenkou přes práh jako s palcátem a duše Pankolvé tak mohla dojít svého klidu. Od té doby už v chaloupce vládlo ticho a klid. Kdoví, jak to ale dopadlo s novou majitelkou.
Zdroj: Sbírka Alžběty Čihařové, Etnografický ústav AV ČR v Brně; ilustrace: Marian Palla
