Podzim již pokročil. Žluté listí se snášelo na vlhkou zem, výhledy do krajiny zakryly mlhy, ve vzduchu se ještě občas objevilo vlákno vzpomínky na babí léto. Směrem od Lipůvky kráčeli krajinou po cestě mezi šípkovými keři dva kluci, kteří pomalu hnali valachy na pastvu, zatímco v patách jim poskakovali urousaní strnadi a hledali, jaké zásoby by si mohli pobrat na zimu.
Procesí mířilo na louku u svatého Klimenta, kde je vždy dobrá pastva pro koně. Málokdo tam tehdy chodil, mezi lidmi se totiž povídalo, že na té louce se občas dějí zvláštní věci. Ale tohle zas lidé tehdy říkali o každé louce, mezi, stráni i houští.
Kluci pustili koně na louku, sami si lehli na mez a přikryli se pod houni, aby nějak ten nevlídný čas a vlezlý chlad zahnali. Z pokrývky pro koně čouhaly jen špinavé bosé nohy a dvě zavšivené střapaté hlavy. Na chlapce padaly mrákoty, až se oba ocitli na onom prahu mezi bděním a sněním, kdy člověk neví, zda je ještě vzhůru, nebo již spí.
Od stráně ke klukům dolehl dívčí zpěv, hlasy sílily a pomalu se blížily. Chlapci přivřeli zraky, ztuhli a čekali, co se bude dít. Náhle u nich stály tři divoženky, prohlížely si chlapce pod houní a všemožně kroutily hlavami. „Světem chodíme celá staletí, všechno už jsme slyšely i viděly, ale aby měl člověk dvě hlavy, jedno tělo a čtyři nohy, to jsme ještě neviděly nikdy,“ opakovaly divé ženy jedním udiveným hlasem a začaly se jedna přes druhou chechtat. Jejich smích zněl jako vichřice lámající větve stromů. Do vší té hrůzy najednou dolehl kostelní zvon, ohlašující jednu hodinu. Tajuplné ženy splynuly s mlhou a zmizely spolu s ní kamsi k lesu. Chlapci popadli houni, vyskočili na koňské hřbety a k smrti vyděšení se hnali největší rychlostí zpátky k domovu.
Zdroje: sbírka Alžběty Číhařové, etnografický ústav AV ČR v Brně; ilustrace: Alžběta Zemanová
