Jedním z nejkrásnějších městeček v Podhorácku je Lomnice, nad kterou se vypíná krásný zámek. Ještě předtím stál na stejném místě hrad ze 13. století, postavený mocným moravským rodem pánů z Lomnice, kteří měli ve svém erbu, tedy rodovém znaku, orlí křídlo. Pro Lomnici byl ale zrovna tak důležitý hraběcí rod Serényiů pocházející z Uher.
Jeho členové prosluli jako významní úředníci, stateční vojáci a také jako úspěšní podnikatelé, kteří v těžkých časech po třicetileté válce postavili v Lomnici obrovský kostel a radnici, nechali vyměřit nové náměstí a nakonec si přestavěli středověký a renesanční hradozámek na pohodlné barokní sídlo. Serényiové, jejichž potomci vlastní lomnický zámek dodnes, měli ve svém erbu hada s korunkou a okřídleného koně. V Lomnici najdete tento erb na několika místech, například na panském domě, na mariánském sloupu nebo právě na zámku. Ke zvláštnímu erbu se pojí rodová pověst.
Dávný předek zdejších pánů miloval projížďky na svém oblíbeném bílém koni. Při jedné cestě v parném létě přijel k malé říčce, kde se chtěl vykoupat. Když ale přišel ke břehu, viděl, že jen kousek od něj se v rozčeřené hladině proháněl obrovský had. Potápěl se ke dnu a jeho obrovské zelené tělo se při tom vlnilo kolem balvanů.
Rytíř rychle utekl do houští, odkud sledoval, jak se unavený had vyplazil na velký placatý kámen, kde stočený do klubíčka usnul. Jen zavřel několik svých víček, šlechtic se přestal tolik bát. Nedaleko hada zpozoroval zlatou korunu, položenou vedle říčky na polštáři z mechu. Korunu si had před koupáním odložil, aby se mu neutopila. Rytíř, který toužil po dobrodružství, udělal v největší tichosti pár kroků a korunu hadovi sebral.
Ssssssssssssssssssss… Had se vztyčil do ohromné výšky, znovu vztekle zasyčel a sotva uviděl troufalého člověka, začal se ke zloději rychle plazit. Rytíř na nic nečekal. Naskočil na svého koně, bodl ho ostruhami do slabin a vyrazil do bezpečí svého hradu.
Had se pekelnou rychlostí plazil za nimi. Svíjel se přes trnitá křoviska, kamení i padlé kmeny stromů, jako by to nebyly žádné překážky. Kůň, kterého držel rytíř za hřívu, běžel ze všech sil, až oba uviděli hradní věž.
Uřícený bělouš vběhl do otevřené brány. Rytíř se naposledy ohlédl a téměř z posledních sil zakřičel na zbrojnoše, ať bránu okamžitě zavřou na závoru. Kůň i jeho pán byli jen taktak zachráněni. Na nádvoří oba padli vysílením na zem, takže neslyšeli obrovský hřmot, když had narazil ve vší rychlosti na bránu a roztříštil si o ni hlavu. Bylo po něm.
Závod o život měl v rytířově erbu na všechny časy připomínat had s korunou stejně jako jeho kůň, jehož rychlost byla taková, jako by měl křídla.
Druhá pověst, kterou si povídali členové rodu po staletí o svém erbu, připomínala slavnou bitvu na řece Lech, kde roku 955 zastavili franští rytíři postup Maďarů do západní Evropy. V krvavé řeži, ve které pil suchý drn horkou krev rytířů, prožil těžké chvíle i francký král Ota I. Sekal kolem sebe mečem tak vytrvale, že se probil téměř do samého středu nepřátelských rytířů. Dopadlo by to s ním špatně, kdyby se na poslední chvíli nepřiřítil statečný předek hrabat Serényiů a krále z obklíčení nevysvobodil.
Vděčný král mu udělil erb s okřídleným koněm, neboť mu rytířova rychlost a hbitost připomínala bájného koně Pegase. Kůň se v erbu vzpíná na pruhu s modro-bílými routy, tedy vedle sebe naskládanými kosočtverci. Právě ty pocházely
z královského erbu.
Královský rod a rytířovi potomci tak byli spojeni jednou provždy. Jak se ovšem podle této legendy dostal do erbu had, pověst nezmiňuje.
Zdroj: Josef Fic, Od Pernštejna k Veveří. Sbírka pověstí z Tišnovska, Tišnov 1922; ilustrace: Irena Armutidisová
