O hajném (DEBLÍN)

Deblínský hajný vypadal jako každý správný hajný. Vždy v myslivecké zelené, klobouk se sojčím pírkem, flintu přes rameno – pokud si ji tedy nezapomněl doma. V lese jste ale na něj narazili málokdy. Ze všeho nejraději vysedával po hospodách a do noci všem vyprávěl myslivecké historky. Nebo jen historky. Rád vzpomínal na časy, které nezažil, v nichž se okolo Deblína rozkládaly nekonečné hluboké lesy, ve kterých prý žilo tolik zvěře, že si šlapala po hlavách.

Hajný vyprávěl a vzpomínal na hony, kdy se sjelo panstvo z Brna, městští radní i továrníci, kteří se kolébali lesem, kdy si přes pupky neviděli na vlastní nohy a jejich sluhové jim nosili pušky. Pod úlovkem se pak prohýbaly vozy plné zajíců, srnek, jelenů a všeho, co se jim mihlo před hlavní. A když se vraceli z honu, za vozy se táhly potoky krve. Hajnému zářily oči, když líčil ty hromady mrtvé zvěře, a nikdo u stolu si nebyl jistý, jestli vše skutečně viděl, nebo zveličil, co kde zaslechl.

„Jednó sme po takovém honu seděli u stolu v deblínské hájovně a už byla půlnoc, když jsem se vymotal ze dveří ven, protože jsem byl ten večer pobóchané a měl sem ten večer už něco vypitý,“ líčil hajný a všichni u stolu se smáli, protože alespoň tohle mu mohli věřit. Hajný však vážně pokračoval.

„Tma byla jako v hrobě, i když v hlavě mi z té kořalky svítilo. Motal jsem se domů přes les, uřízl jsem si hůlku, abych se měl o co opřít, a když jsem za Kubíkovým koutem zahýbal k Braníškovu, říkal jsem si, už jen kósek, už budu doma! Ale v tu chvíli se přede mnou ze tmy vynořil obrovský chlap. Oči mu svítily a z huby mu šlehaly plameně. Stáli jsme tam proti sobě, trochu jsem se třásl, nebudu vám kecat, a když jsem konečně sebral odvahu, křikl jsem na něj: ‚Ať seš čert, nebo ďábel, mi hlavu nevezmeš!‘

Chlap najednou zmizel, jako by tam ani nikdy nebyl. Na nic jsem nečekal a utíkal z lesa, a když už jsem byl na jeho okraji, na dohled od mé chalupy, ozval se za mnou dusot. Ohlédnu se, a ten pekelný chlap se na mě řítil na obrovském černém koni, kterému rudě zářily oči. Uskočil jsem stranou, ale v tu chvíli ten přízrak zmizel ve tmě,“ popisoval ztišeným hlasem hajný po osmém pivě a čtvrté kořalce a chlapi se uculovali, že nejspíš jen usnul ožralý v příkopu a viděl přízraky z piva a kořalky. Ale jistí si tím přece jen nebyli.