Ze zříceniny hradu Střemchova zvaného také Loučky toho do dnešních časů moc nezůstalo. Něco málo kamenných zdí, studna a hluboké příkopy. Ve 13. století stála ale na tom samém místě rozsáhlá a téměř nedobytná pevnost, vystavěná bohatými pány z Deblína. Měla pevné hradby, přepychový palác a celé sídlo chránila vysoká věž.
Majitelé hradu se měnili. Před husitskými válkami ho vlastnili bratři Vilém, Čeněk a Smil, pyšnící se stříbrným erbem se třemi černými pruhy. Ten patřil i jejich blízkým příbuzným pánům z Kunštátu, odkud pocházel také český král Jiří z Poděbrad. Bratři byli věrní císaři Zikmundovi, proradné lišce ryšavé, a tak se ani moc nedivili, když k jejich hradu přitáhli husité. Hrad by jim v tažení Moravou v ničem nepřekážel, ale za pevnými hradbami se nacházelo tolik vzácností, že ho nešlo jen tak obejít.
V sýpkách měli hradní páni obilí, ve stájích frkali koně, ve sklepích se vršily hromady vzácného železa i sudy s vínem a do pevného sídla se v časech válek svezly všechny drahocenné věci z okolí. Zlaté monstrance a kalichy z kostelů či šperky bohatějších zemanů a šlechticů. Urození bratři se ničeho nebáli. Na vysokých hradbách si vylámalo zuby už tolik vetřelců, že se to nedalo spočítat.
Husité pod velením slepého vojevůdce Jana Žižky z Trocnova přitáhli k hradu koncem léta. Jen co si postavili stany, povolal si Žižka svého přítele Jana Hvězdu z Vicemilic, zvaného Bzdinka, což znamená totéž co malý prdík. Nechal si od něj podrobně popsat hrad i všechny přístupové cesty a potom se dlouho mračil.
„Jak tě tak poslouchám, Bzdinko, myslím, že tady ten oříšek jen tak nerozlouskneme. Ten má po čertech tvrdou skořápku. Na to musíme jinak. Pověz mi ještě, co vidíš kolem?“
Bzdinka se rozhlédl a povídal vojevůdci o mělké řece pod hradem, nedaleké vesnici Loučky, popsal mu okolní kopce a nezapomněl ani na zelené louky, na kterých venkované shrabali velké kupy sena. Žižka se za celou dobu poprvé usmál, položil Bzdinkovi ruce na ramena a zeptal se ho, jestli ví, co je to trojský kůň. Když poznal, že Bzdinka neví, všechno mu podrobně pověděl.
Pak se nechal dovést ke stromu, lehl si do stínu a za chvíli začal chrápat. Však oni už si mládenci nějak poradí.
Bzdinka si vybral několik chlapců a nařídil jim, aby se schovali v hustém křoví. Potom nechal troubit na trubky a se zbytkem vojska odtáhl až do údolí říčky Libochůvky. Hned jak z obzoru zmizel poslední husita, na hradbách propukl jásot.
„Takhle se na ně musí, na ty hříšné kališníky. Pche! Před pevným hradem se jim roztřásla kolena,“ pronesl Čeněk z Louček a protáhl si záda. Hned jak to udělal, nařídil zbrojnošům, aby rychle přivezli na hrad všechno seno z luk. „Kdoví, jestli se ti netvoři ještě nevrátí. A kdyby, potřebujeme seno pro koně, čím dřív, tím lépe.“
Zbrojnoši pokývali hlavou a vyjeli na vozech z hradní brány. Ještě na cestě je přepadli husité ukrytí ve křoví a všechny překvapené obránce hradu zabili. Převlékli se do jejich šatů, na louce naložili seno a ukryli do něj zbytek vojáků. Jako by se nic nestalo, jeli zpět na hrad, kde jim vrátný spustil padací most a otevřel bránu. Na místo pozdravu mu husita přestrojený za kočího usekl hlavu. Cesta do hradu byla volná. Pak už šlo všechno ráz na ráz a zanedlouho už na věži vlál prapor s červeným kalichem.
Když se Žižka dozvěděl, jak všechno dopadlo, dlouze zívl a otočil se na druhý bok. Z hradních střech brzy vyšlehly první plameny.
Zdroj: Josef Fic, Od Pernštejna k Veveří. Sbírka pověstí z Tišnovska, Tišnov 1922; ilustrace: Matěj Selucký
