Černá řeka Svratka stékající z vysokých kopců do moravských nížin byla odpradávna živoucí tepnou Podhorácka. Proti jejímu proudu se do nekonečných lesů vydávali první osadníci a rytíři, kteří v liduprázdné krajině zakládali nejstarší vsi, kostely, kláštery a hrady. Její tok poháněl kola vodních mlýnů, plavilo se po něm dřevo a pomáhal při výrobě papíru i těžbě kovů. Svratka přinášela lidem obživu. Lovili v ní ryby a její vodou zalévali svoje zahrady. Bez řeky, stejně jako říček a potoků, které se do ní vlévaly, by se lidé neobešli.
Řeka však přinášela i zkázu. Během dešťů nebo při jarním tání se koryto naplnilo tolik, že rozbouřená voda ohrožovala všechny vsi a městečka na březích. Brala a vyplavovala domy, unášela domácí zvířata a strhávala dřevěné kryté mosty. Voda se někdy přivalila tak rychle, že během chvíle odřízla celou vesnici od okolního světa.
Jednou, když ve Svratce bouřily kalné vody, přijel do městečka Doubravníku pyšný šlechtic na koni. Možná jel na hrad Pernštejn, možná ještě dál do Bystřice. Na náměstí se ptal lidí, kudy že na dřevěný most. Babky s roštím na zádech mu říkaly, aby raději zůstal v Doubravníku. Že zrovna tadyk stojí zájezdní hostinec. A tam mají duchny nacpané husím peřím, prostě jedna báseň. A pivo aji. A pečeňu dobrou jak dort.
„Rozbóřená řeka je nebezpečná, jemnostpane, onehdá jsem v ní viděla plavat kozu haksnama nahoru a to není žádná prča. Já byt vama, tak bych tama nejezdila...“ povídá mu babka v pestrém šátku, ale jak to tak s podobně vznešenými pány bývá, poradit si nenechal. Páni vědí všechno nejlépe. Šlechtic se jim vysmál, a tak babky pokrčily rameny a prdolily si dál o nakládaném zelí.
Urozený pán pobídl koně a vyrazil směrem ke krytému mostu přes řeku, který stával jen kousek od místa, kde se do Svratky vlévá potok Rakovec. Jen co na něj vjel, dřevěné pilíře mostu se povážlivě zakymácely, a než se šlechtic stačil s koněm otočit, ozvalo se hrůzostrašné praskání. Most se roztrhl na dvě poloviny a šlechtic na koni spadl do rozbouřené ledové řeky. V dravém proudu hučící Svratky plavaly kusy ledu, větve, kmeny stromů i prkna a trámy z rozlomeného mostu. Jedna větev uhodila pána do hlavy a šlechtic se začal topit. Mával rukama, snažil se chytit kmenu, ale ruce mu po něm jen sklouzly. Plášť z drahé látky s kožešinovým límcem ho začal táhnout ke dnu. Z posledních sil poprosil o pomoc nebesa. „Ježíš, Maria, Josef, Jáchym, Anna – zachraňte mě!“
A najednou se stal zázrak. Jeho tělo se dostalo do proudu vody, který nebožáka i plavajícího koně zanesl ke břehu. Sotva se jemnostpán vydrápal na břeh, poklekl a slíbil, že jako dík za své zachránění nechá u řeky vystavět kapli. Barokní kaple svaté Anny, zasvěcená roku 1696 všem členům svaté rodiny, stojí v Doubravníku dodnes.
Zdroj: Vyprávění Boženy Koukalové, zapsané Miroslavem Sysem z Doubravníka; ilustrace: Bára Pospíšilová
