O klečanském dvoře (NEDVĚDICE)

Tak jak se hrdě vypíná na kopci hrad Pernštejn, tak mezi českou šlechtou zářili jeho páni. Za vlády krále Vladislava Jagellonského patřili páni z Pernštejna k nejbohatším rodům v království. Závidět jim mohli i mocní Rožmberkové. O tom, jak důležití a významní byli, nejlépe svědčí skutečnost, že spolu s Rožmberky mohli mít svůj palác na Pražském hradě. Čeští králové to nikomu jinému nedovolili. Panství Pernštejnů s hrady a zámky se nacházela po celé Moravě i po celých Čechách, a byla tak rozsáhlá, že jim je záviděl leckterý panovník. A přece pány z Pernštejna něco trápilo.

V Nedvědici hned na dohled od jejich rodového hradu Pernštejna stával velký dvůr, který jim nepatřil. Urození páni s erbem zubří hlavy ve stříbrném poli se ho snažili získat, ale nebylo jim to nic platné. Jediné, co stvrzovala prastará dohoda, bylo to, že se majitel dvora nesměl bez jejich souhlasu oženit. A tak alespoň škodili, kde mohli.

Na dvoře žil mladý zeman Vítek se svou matkou. Kdykoliv se podíval na hrad, vzpomněl si na všechna ta příkoří, co mu pyšní páni z Pernštejna prováděli, ale sklonit se před nimi nehodlal. Jinak se na to všechno dívala Vítkova maminka. Byla už stará, na všechno nestačila a moc si přála, aby se Vítek oženil a ona se pak mohla radovat z vnoučat. Mluvila do syna tak dlouho, až souhlasil a vypravil se na hrad, aby mu pernštejnský pán dal svoje svolení. Když ho přivedli do velkého sálu v patře, poklonil se a požádal mocného Pernštejna o souhlas se sňatkem.

Pyšný pán se jeho ponížení zasmál a povídá: „I kdybys přišel vkleče, tak ti povolení ke svatbě nedám. A teď se mi kliď z očí!“ Rozzuřený Vítek doma třískl dveřmi a řekl matce, že s těmi proradnými Pernštejny jednou provždy skončil. Maminka však naléhala a naléhala, že mu nezbylo nic jiného, než se ponížit ještě jednou. Na dvoře si klekl na kolena a po těch samých kolenou se vydal ke hradu. Sunul se pomalu přes celou Nedvědici. Z kolen mu tekla krev, ale více než bolest ho trápilo to strašné pokoření.

Těsně před kopcem už měl všeho dost. Vstal a zakřičel: „Už se před tebou nebudu ponižovat, ty prašivý Pernštejne. Pohár mé trpělivosti přetekl. Narvi si ten svůj souhlas do špic!“ Když se vrátil domů, na matku ani nepohlédl a zavřel se v kuchyni.
Neviděl proto, jak maminka poklekla a po kolenou se na hrad vydala sama. Pomalu se šourala přes celou Nedvědici a kolem říčky Nedvědičky došla až ke kopci. Nohy měla úplně rozedrané, ale přesto se vydala nahoru po kamenité cestě. Kolena měla celá od krve a necítila nic než bolest. Tak se dostala až do přijímací síně, kde ji přijal pán hradu.

Když viděl, co svou pýchou a neústupností způsobil, hnulo se v něm svědomí. Pomohl nebohé ženě vstát a hned udělil i souhlas se sňatkem. Vítek se zanedlouho oženil, babička se radovala z vnoučat a dvůr získal na památku jejího utrpení název Klečany.