Jsou to dvě staletí, co se lidé rozhodli postavit kostel v tom prudkém srázu nad Dolním Žlebem. Možná se divíte, že tam přece žádný kostel nestojí. A stejně se divili i tehdy, když majitelé zdejšího hradu s takovým nápadem přišli. A jak se ukázalo, nedivili se tomu jen lidé. Ale popořadě.
Na onom místě, kde měl kostel stát, ale nestojí, dělníci připravili nejdříve pro místo stavbu. Vyklučili lesík, srovnali půdu a nachystali stavební materiál. U toho nadávali, že příště budou chtít páni, aby potoky tekly do kopce a domy stály na střeše. Vše tedy nachystali a šli se někam opít, aby na chvíli zapomněli na všechno to zbytečné lopocení. Když druhého rána přišli na místo, jaké bylo jejich překvapení, když nenašli ani jednu cihlu, kámen ani prkno. Vše zmizelo, neznámo kam.
Nikde žádné stopy po lidech, koních a vozech, které by hromady materiálu z místa odvezly. Zedníci a tesaři hledali po lese, kam se vše mohlo podít, ale možná se spíš jen tak motali s kocovinou mezi stromy. Od Osik prý přiběhla dívka a zborcená potem zadýchaným hlasem vyvrhovala slova. „Nahoře! Na hřbitově! Hromady trámů tam leží, kameně, hřebíky, nikdo neví, kde se tam všecko vzalo, v noci byl slyšet strašlivý rachot!“ vykřikovalo děvče.
Dělnictvu se to moc nezdálo, ale žádné jiné vysvětlení pro takovou záhadu nemělo. A tak se vydali za ní. O pěkný kousek cesty dále nalezli v rozvalinách dávno rozpadlého hřbitovního kostelíka to, co jim chybělo, vše pečlivě srovnáno a připraveno na stavbu. Vrchnost se odmítla podvolit vyšší moci a trvala na svém rozmaru. Dělníci dostali od hradního pána přikázáno vše zase přenést zpět a stavět podle původních plánů.
A jak ti prostí lidé věděli, je snazší přesvědčit vítr, aby foukal na druhou stranu, než urozené panstvo, když si postaví hlavu. Mužům trvalo týden, než materiál dopravili zpátky na ono místo ve srázu. Když se dalšího rána vrátili, do posledního prkna i kamene bylo zase všechno pryč. Tentokrát už věděli, kam se za stavebním materiálem vypravit. Znovu dostali přikázáno materiál převážet do kopce nad údolím a opět do rána na místě nevydržel.
Do třetice už štěstí nechtěl pokoušet nikdo. Vrchnost ustoupila a kostel se nakonec postavill přesně tam, kde lidé našli materiál ležet. Na místě kousek pod hradem Osiky, kde kostel vždy stál. A na místě, kde chtěli lidé proti vůli boží, či jakékoli jiné, kostel postavit, stojí dnes socha svatého Stanislava.
Právě tento polský světec měl podle legendy pokřtít prvního známého předka hraběcí rodiny Serényiů z Lomnice, která celou sochu v časech baroka zaplatila. Ze skály shlíží na život v údolí, sám schován před živými uprostřed lesa. Možná to všechno byla jeho práce.
Zdroj: Sbírka Alžběty Čihařové, Etnografický ústav AV ČR v Brně; ilustrace: Ondřej Bodlák
