Je známá věc, že lidé ze Svatoslavi se kdysi báli každého stínu v lese. Každý větší strom jim naháněl hrůzu, za každým křovím tušili strážce pekla. To jim ovšem znesnadňovalo každé přiblížení se lesu, kde se s každým tmavším zákoutím pojí nějaká příšerná pověst. A přitom stálo za to, čas od času se do lesa vypravit. Na roští nebo na houby.
Nejlepší a největší houby prý rostly v části lesa, jemuž se říká Kubíkův kout. Šlo o čtvercový plácek, okolo kterého rostly vysoké borovice a jedle. A když takové borovice a jedle zašuměly ve větru, brali houbaři ze Svatoslavi okamžitě nohy na ramena a pelášili domů. Kdoví, co ten děsivý zvuk vydávalo? Když po lese chodili, opatrně našlapovali, aby nezlomili žádnou větvičku, protože taková zlomená větvička by mohla rozzuřit k nepříčetnosti duchy a strašidla, jichž byl plný les. Jenomže les je plný větviček a uschlého listí a nikdo v něm neujde ani dva kroky, aniž by něco nezlomil či aspoň nezašustil, a tak málokdo z houbařů došel dál než dva metry do lesa a už utíkal zpátky domů schovat se za pec.
Pravdou však je, že s Kubíkovým koutem se pojilo pověstí nejvíce. Onomu plácku se také říkalo šibeničník, a to proto, že kdo byl odsouzen na šibenici, byl pověšen právě na tomto místě. Mezi odsouzenci byl i jistý tovaryš Kubík. Prvnímu trestu unikl.
Byla to klika, ale zanedlouho začal vést bandu vyvrhelů, která kradla, vraždila a jinak trápila celé širé okolí. Nakonec však byli lumpové i se svým velitelem pochytáni a Kubík skončil na šibenici jako první, právě na tom místě, kterému se po něm říká Kubíkův kout. Někteří říkají, že tam rostou bedly velké jako šibence.
Zdroj: Josef Fic, Od Pernštejna k Veveří. Sbírka pověstí z Tišnovska, Tišnov 1922; ilustrace: Milan Magni
