Malá vesnice Žernůvka leží asi v polovině vysokého kopce, na jehož vrcholu se rozkládá Deblín. Z Tišnova je to pořádné stoupání, ale když ho poutník po cestě kolem potoka Závistky překoná, ocitne se na Křižanovské vrchovině, která už je součástí Vysočiny. Nedaleko od Žernůvky hned u cesty stával odnepaměti dřevěný kříž. Do dnešních časů se zachoval jen proto, že roku 1868 nechali manželé Kovářovi na jeho místě vztyčit kříž kamenný. Lidé si vyprávěli, že u kříže straší, ale nikdo z nich si vlastně pořádně nepamatoval, jaké strašidlo, špindíř nebo spóštěnec se měl na tomto tajuplném místě vyskytovat.
Jednou si po cestě do Deblína vykračoval jeden pantáta. Možná že šel z tišnovského trhu, snad si vyšel jen tak na procházku, kdoví? Kolem kříže procházel, zrovna když na kapličce v nedalekých Čížkách zvonili poledne. A najednou měl pocit, jako by mu proletělo něco kolem hlavy. A za chvíli zase. A zase. Byly to kameny. Některé z nich pořádně velké. Pantáta se rozhlížel, ale kolem kříže nikoho neviděl. No, asi se mi něco zdálo, pomyslel si, ale jen se otočil, zasvištěl mu kolem hlavy další kámen. Padl na zem jen kousek od něj. A bůhví odkud se jich vzduchem sypalo čím dál tím víc.
Hrome, pomyslel si pantáta, to si tady ty grimle jen tak lítajó, nebo je nějaká tajemná síla hází po mně? Za chvíli bylo kamení všude tolik, jako by je tam někdo vysypal z vozu. Ještě aby mě nějaký takový kameň trefil do kebule, to by bylo něco, pomyslel si pantáta. Na nic nečekal a pelášil od kříže jak polekaný zajíc. Když se zastavil, všude bylo jen ticho. Po padajících kamenech ani památka. Pantáta už se ale ke kříži v pravé poledne nikdy nevydal. Za poledne se totiž všelico podivného děje.
Zdroj: Sbírka Alžběty Čihařové, Etnografický ústav AV ČR v Brně; ilustrace: Alžběta Zemanová
