Dnes už z něj nic nezbylo, ale před mnoha staletími stával v Deblíně hrad. Ten často měnil majitele, až nakonec zcela osiřel a les si jej pomalu bral zpět do své náruče. A právě v té době, kdy se hradní zdi rozpadaly a splývaly s lesem, usídlili se v jeho troskách loupeživí rytíři. Ti přepadali obchodníky na cestách mezi Brnem a Velkou Bíteší. Využívali zákoutí zříceniny i její tajné chodby, které ústily v zákrutách cest uprostřed lesů. Jedna tajuplná chodba měla vchod u potoka Bolehlávky a druhá u cihelny.
A právě u cihelny, kde se cesta prudce lomí a les zde býval nejtemnější, loupežníci často číhali na kupce s naditými měšci, aby jim od peněz trochu ulehčili.
A nešlo jen o peníze. Kradli všechno. Sice o jejich sídle i rajónu věděl ledaskdo, ale málokdo se je odvážil zcela vyzradit. Když loupežníci potřebovali, lidé v okolních obcích jim snad ze strachu, snad z vypočítavosti a někteří jistě i ze sympatií, poskytovali pomoc a útočiště. Bohaté a břichaté kupce prostě nikdo moc rád neměl. A pokud přece jen některého loupežníka chytili a odsoudili k smrti, nebylo možné v kraji najít nikoho, kdo by rozsudek vykonal.
Jenomže jak běžel čas, bohatí kupci se nebezpečným místům vyhýbali, řemeslo loupežnické už tolik neneslo, loupežníci stárli a mnozí z nich se usadili v okolních obcích a žili řádným životem. Ti, kteří po nich loupežnické řemeslo převzali, už jim nesahali ani po kotníky. Postupně je všechny pochytali a kat z Brna nad nimi vykonal rozsudky.
Podle deblínské kroniky byli všichni lumpové pověšeni na větvích vzrostlé lípy hned u kostela. Na ní ostatně skončila během dlouhých let i většina dalších vyvrhelů, kteří svými činy znesnadňovali život deblínským sousedům. Kat měl tolik práce, že se do Deblína na čas odstěhoval. V obci kvůli svému truchlivému povolání bydlet nesměl. Žil proto v malém domku, za nímž prý později vyrostla obec Katov.
Na loupeživé rytíře dnes upomíná jen název trati nad jejich deblínskou strážnicí, které se říká Na stráži.

Zdroj: Josef Fic, Od Pernštejna k Veveří. Sbírka pověstí z Tišnovska, Tišnov 1922; ilustrace: Matěj Selucký
