Před mnoha léty, kdy Pernštejn byl středobodem dění na Moravě, na které se toho ovšem mnoho nedělo, a jeho dvorem procházel každý, kdo něco znamenal nebo znamenat chtěl, i když nic neznamenal, sloužila zde jistá komorná. Dívka z chudých prostých poměrů se prodrala až ke službě na hradě. Nelenila a od panstva odkoukala mnoho jeho zvyků a způsobů. Když měla volnou chvíli, vysedávala před zrcadlem a upravovala svůj okouzlující vzhled, až kolikrát zapomínala na své povinnosti, kterými bylo sloužit panstvu, aby nemuselo dělat vůbec nic.
Mimoto pro všechny na hradě platilo nařízení, že všichni musejí ve vybrané dny navštěvovat kázání hradního duchovního. Starý kněz laskavě přehlížel, když komorná občas zapomněla na kázání přijít, protože měl pochopení pro lidské slabosti. Jenomže když zemřel, nahradil jej františkánský mnich. Zasmušilý, přísný a urputný člověk, který neměl pochopení pro nic pozemského, veselého ani rozpustilého. Nestrpěl, aby kdokoli jeho kázání vynechal. Kdo se byl jen opozdil, tomu přísně vynadal. Naše komorná z něho měla hrůzu a bála se již jen jeho blízkosti, natož jeho útočných slov.
Jednou v neděli byli všichni z hradu v kapli, protože i šlechtici se vzteklého mnicha šířícího boží lásku báli. Komorná chyběla. Zapomněla se ve svém pokoji, kde se pomalu strojila a svým paráděním oddalovala nepříjemný sestup do ledové hradní kaple.
Náhle se rozletěly dveře malého pokoje, se škvírkou ve stěně místo okna. Mnichův zrak se leskl vztekem, nad hlavou třímal kříž, oděn do hnědé kutny, kdy jen bílý provaz kolem pasu zářil nasvícen slunečním paprskem, který se prodral úzkou štěrbinou ve zdi.
Mnich zaplavil vyděšené děvče proudem štiplavých slov, výčitek a urážek, které komorná mlčky snášela. Ale duchovní přesto nebyl spokojen. Mladou duši ztrápenou výčitkami nakonec proklel. Co také jiného? Komorná se prý okamžitě propadla do pekla. Majitelé hradu po dlouhých letech nechali namalovat obraz, který připomíná tuto událost a dodnes visí na Pernštejně v místnosti, kde se celé prokletí událo.
Co bylo s mnichem dál, se už neví, ale mezi lidmi se povídalo, že prý nesloužil lidem ani bohu, ale samotnému peklu.
Zdroj: Josef Fic, Od Pernštejna k Veveří. Sbírka pověstí z Tišnovska, Tišnov 1922; ilustrace: Anežka Hájková
