O medvědici (NEDVĚDICE)

V časech, kdy se odehrála tato pověst, ještě žádné městečko Nedvědice nestálo. U soutoku černé řeky Svratky a dravé říčky Nedvědičky stálo jen několik roztroušených příbytků, ve kterých bydleli uhlíři pálící dřevo v milířích. Všude okolo rostl temný les plný divokých a nebezpečných zvířat, ze kterého na jednom kopci čněla jen mohutná věž hradu Pernštejna zvaná Barbora. V tom nekonečném hvozdu, táhnoucím se až na obzor, žili také medvědi. S obávanými králi lesů, opředenými legendami a mýty, si poměřovali síly jen ti nejstatečnější a nejsilnější lidé. Většina obyvatel lesů se jich bála.

Medvědů si vážili i páni z Pernštejna, kteří podle jejich síly a nepřemožitelnosti pojmenovali i svůj hrad. V němčině se řekne medvěd Bär a kámen či skála Stein. Počeštěný název Pernštejn tak ve skutečnosti znamená medvědí skálu.

S medvědy se potkal i jeden uhlíř, muž zkušený těžkou prací, který se jen tak něčeho nezalekl. Při jedné cestě do lesa narazil ve skále na velkou díru. Válelo se kolem ní tolik kostí a jiného nepořádku, že to nemohlo být nic jiného než medvědí doupě. Vytáhl ostrý tesák a nahlédl dovnitř. Na něj si nějaký medvěd nepřijde. O to větší bylo jeho překvapení, když místo velkého zvířete uviděl dvě malá medvíďata. Neváhal ani chvíli. Chytil obě pištící zvířátka za kožich a vydal se s nimi domů. 
To bylo radosti. Jeho syn se jen smál a tleskal rukama. Tatínek mu přinesl chlupaté kamarády, konečně nebude doma pořád sám.

Synova radost ale netrvala dlouho. Jen co uhlíř pojedl hrachovou kaši, hned zamířil s manželkou na hrad, aby obě medvíďata věnoval jako dárek hradnímu pánovi. Udělat radost urozenému rytíři může přinést spoustu dobrých věcí. Rytíř jen uznale pokýval hlavou a nechal si několikrát zopakovat, kde se skalní puklina nachází.

Matka obou medvíďat, obrovská medvědice, nalezla prázdné obydlí jen chvíli poté, co uhlíř s medvíďaty odešel. Strašlivě zařvala a celé hodiny běhala po lese jako pominutá. Mohutné drápy zatínala do stromů a silnou tlamou ničila všechno, co jí přišlo do cesty. Když se zvíře vyzuřilo, začenichalo a brzy našlo první uhlířovu stopu. Oči medvědice se podlily krví. K uhlířově chalupě běžela tak rychle, že by ji nepředběhl ani splašený kůň.

Chvíli čenichala okolo a pak se opřela do dveří. Místo uhlíře nebo svých mláďat však v příbytku našla pouze malé dítě. Když mohli ti ohavní lidé sebrat její medvíďata, může jim ona unést jejich dítě. Velkými tlapami si hodila plačící děťátko na záda a odbelhala se s ním do svého skalního domova.

Uhlíř se ženou se do chatrče vrátili v podvečer. Když viděli všechnu tu spoušť, dali se do pláče. Nebylo na co čekat. Chlap jak hora si utřel slzy. Z police vzal ostrý tesák a vyrazil ke skalní puklině. Na medvědici před ní pokřikoval tak dlouho, až ze své skrýše vylezla. Zařvala a hnala se na uhlíře. Ten na nic nečekal a bodl medvědici do krku. Ona se mu na oplátku zahryzla do ramene a cloumala s ním jak s kusem hadru. Uhlíř se nedal. Bodal ze všech sil do jejího kožichu tesákem, až medvědice řvala bolestí.

Bojovali spolu tak dlouho, dokud oba nepadli do velké kaluže krve, která se pod nimi rozlila. Medvědice zápas nepřežila. Uhlíř se z posledních sil vydal do jeskyně. Volal na chlapce už venku, ale nikdo neodpovídal. Teprve uvnitř v šeru medvědí sluje našel chlapcovu ohryzanou mrtvolu.

Kolem uhlířovy chaty postavili za čas nově příchozí osadníci další chatrče, a tak vznikla malá ves.

Na památku uhlířova smutného příběhu ji pojmenovali Nedvědice. Výjev rozzuřeného lesního tvora s dítětem v tlapách se ještě o něco později objevil i na nedvědické pečeti.