O mlynáři (LOMNICE)

Před lety žil v Lomnici mlynář. Ten často hovořil o tom, že se musí vypravit na pouť, ale když se nějaká příležitost naskytla a lidé z Lomnice se na pouť vypravili, on nikdy nemohl.

„To je ale smůla, mám zrovna tolik práce, že nemůžu mlýn opustit!“ láteřil ten mlynář a tvářil se u toho zkroušeně.

Jednou se to jistě stát může, ani podruhé by to nikoho nemuselo překvapit, ale takto to bylo pokaždé. Po celý mlynářův život. Lidé už si zvykli, že hovoří o pouti a nikdy na žádnou nejde. A také nikdy nešel. Mlynář zestárl, onemocněl a zemřel.
Žena mu vypravila slušný pohřeb, rozloučila se se všemi, kdo přišli, a večer ulehla. Okolo jedenácté slyšela volání; poznala hlas mrtvého muže, otevřela oči a spatřila ho přímo u své postele.

„Ženo má, podej mi prosím svou ruku!“ žadonil duch mrtvého mlynáře a natahoval k ženě ruku. Ta se však bála a ruce schovala pod peřinu. Duch takto žadonil celou hodinu a s úderem půlnoci zmizel. Vyděšená vdova dlouho nemohla oka zamhouřit. Ležela v posteli v tichu ložnice, hleděla do tmy, ale neslyšela již nic než vzdálené šumění mlýnského náhonu. Až když noc začala blednout, konečně usnula.

Ráno se snažila namluvit si, že se jí jen něco zdálo. Další večer před ulehnutím se za nebožtíka dlouho modlila. Ulehla a čekala. Sotva udeřila jedenáctá hodina, u postele stál duch mlynáře: „Ženo má, podej mi prosím svou ruku!“ Žena se bála a také podruhé přání ducha odolala. Ráno, hned jak se probudila, běžela na faru, požádat o radu kněze. Ten jí poradil, ať si pořídí bílé jednoduché kapesníky, a až bude chtít duch podat ruku, ať mu je podá místo své ruky. Žena se tedy připravila.

Když udeřila jedenáctá, u postele stál duch mlynáře: „Ženo má, podej mi prosím svou ruku!“ A žena mu podala kapesníky. Ten po nich dychtivě sáhl, a podle některých prý dokonce v tu chvíli bílé bavlněné kapesníky vzplály v jeho ruce. Duch náhle uklidněn přešel ke stolu: „Abys věděla, ženo, od čehos mě vysvobodila!“ Praštil dlaní do stolu a zmizel.

Ráno, když se rozednilo a žena vstala z postele, uviděla ve stole vypálenou ruku. Mlynář už se nikdy neukázal. Žena sice nevěděla, od čeho muže osvobodila, ale zároveň byla ráda, že už jí dal konečně pokoj. Od té doby také dobře věděla, že slibovat něco, co nejde splnit, například trmácivou dalekou pouť, se prostě nemá.