O klášter Porta Coeli se vždy zajímaly všechny nepřátelské armády, které vtrhly na Moravu. Kde jinde by měly být peníze, zlato a stříbro než v klášteře založeném královskou rodinou? Kdykoli začala válka, řádové sestry dobře věděly, že jim dříve nebo později zaklepe na bránu. Do Porta Coeli přišli nejdříve nezvaní husité. Zdejší cisterciačky věděly moc dobře, co je čeká, a proto před bojovnými kališníky utekly na okolní fary nebo do pevných hradeb města Brna. Husité vyplenili klášter i kostel. Zničili a ukradli, co mohli, takže když se sestry vrátily, našly jen spoušť. Z této pohromy se zničený klášter vzpamatovával dlouhá desetiletí. Moudré abatyše tušily, že mír, co po husitských válkách přišel, nebude trvat věčně. Evropu z jihu ohrožovali Turci a dobré zprávy nepřicházely ani z německých zemí, kde začali na síle nabírat protestanti, považující římské katolíky za své úhlavní nepřátele.
Nepřátelské vojsko se před klášterem objevilo znovu těsně před polovinou 17. století. Tehdy zuřila dlouhá třicetiletá válka a na Moravu vtrhli Švédové. Pověst o nich šla taková, že se před nimi každý třásl strachy.
Přepadnout klášter pro ně nebyla žádná velká práce, ale než aby hledali skryté poklady, dali abatyši na výběr. Buď jim vyplatí obrovskou sumu peněz, nebo klášter vypálí. Představená kláštera důstojníkům marně vysvětlovala, že v Porta Coeli není ani zlaťák. A byla to pravda. Všechno, co v klášteře bylo, darovaly řádové sestry těm, kterým zničila válka živobytí. Abatyše se vymlouvala dlouho. Před muži klečela na holé zemi, plakala a lomila rukama.
To všechno ale dělala jen proto, aby měly řádové sestry čas uniknout. Až když měla jistotu, že jsou jeptišky pryč, začala myslet sama na sebe. Dovedla švédské vojáky do kapitulní síně, a když si vojáci zálibně prohlíželi překrásné klenby, tiše vyklouzla tajnými dveřmi. Proběhla úzkou chodbou a zanedlouho stála za klášterní zdí. Utíkala odtud, co to jen šlo. Věděla, že za chvíli jí budou vojáci v patách. Tak vzácnou kořist nemohli nechat jen tak upláchnout.
Abatyše spěchala do míst, kterým se říkalo niva. Jen kousek odtud tekla řeka Svratka, vylévající se při jarních povodních do okolní krajiny. Když za sebou uviděla Švédy, seběhla z cesty přímo do pole, na kterém zlátla pšenice. Snad se jí podaří schovat se tam. Vojáci už byli téměř u ní. I když hlasitě dýchala a bušilo jí srdce, zřetelně slyšela jejich dupot i hlasy.
„Ach bože, pomoz své věrné služebnici,“ zavolala abatyše a najednou se jí začala pod nohama propadat země. Nejdřív v ní skončila po kolena, pak po pás, a než se stačila otočit, zmizela pod zemí celá. Snesla se do ní jako do nějakého snu.
Švédové pročesávali okolí, povolali psy, hledali ji na koních a nakonec celé obklíčené pole zapálili. Abatyši už ale nikdy nenašli. Povídá se, že když v létě dozrává na polích v nivě obilí, je mezi klasy vidět zelený nedozrálý pruh. Právě tudy měla běžet abatyše, než se ztratila navždy.
Jiná pověst vypráví, že před Švédy uprchla jedna z řádových sester tajnou podzemní chodbou až na Květnici. Z chodby vylezla téměř na samém vrcholu a byla zachráněna. Na počest jejího zachránění vztyčili lidé na tom místě dřevěný kříž.
Zdroj: Josef Fic, Od Pernštejna k Veveří. Sbírka pověstí z Tišnovska, Tišnov 1922; ilustrace: Ondřej Bodlák
