Není tajemstvím, že v lesích okolo Doubravníka a Sejřku straší. Vždy tomu tak bylo. Je samozřejmě možné, že nestraší v lesích, ale lidem z Doubravníka a Sejřku v jejich hlavách. Ať už je to jakkoli, lidé si příhody z těchto lesů předávali z generace na generaci, kdykoli se sešli. Kolikrát se hádali, zda je to horší v Loukavci, Olší, nebo v Mokří. To jsou tři lesy, kdy jeden přechází v druhý a člověk odjinud by mezi nimi nepoznal rozdíl. Dokonce by si mohl myslet, že je to jen jeden les, který si lidé rozdělili na tři části, aby se ve světě lépe vyznali. A takový člověk by měl nejspíš naprostou pravdu. Každopádně se stalo, že se sešly ženy ze vsi u draní peří.
Vyprávěly si příhody a historky z těchto lesů, ať už jsou to tři lesy, nebo jen jeden, jako by se předháněly, která ty další více vyděsí. V kuchyni tehdy buď líně postávali, nebo jindy pilně pomáhali také tři čeledíni, kteří se ničeho nebáli a klepům od stolu se tajně posmívali, jak už to tak bývá. Vždyť staří jsou mladým pro smích, co svět světem stojí.
Chlapci se toho večera dohodli, že se na strašidla zajdou podívat, trochu je postrašit. A protože nejvíce historek se týkalo lesa v Mokří, domluvili se, že zajdou právě tam. Dva z nich přesvědčili třetího, že vyrazí každý sám a sejdou se přímo na místě, v lese, v jedenáct v noci. Třetí byl dobrosrdečný hoch, který od druhých nečekal nikdy nic zlého, a tak na tento nápad přistoupil.
Před jedenáctou v noci postával pod smluveným stromem a čekal na své dva kamarády. Čas běžel, stromy šuměly, v lese to občas zapraskalo a odkudsi z hloubi se ozývala sova, ale další dva čeledíni nikde. Ti dva mezitím stáli na jiné straně kopce, uprostřed svahu nedaleko lesa.
V křoví si chystali velké kusy bílých pláten a smáli se, jak třetího vyděsí k smrti, zatímco ten už byl, protože akorát minula půlnoc, na cestě zpátky k domovu. V jednu chvíli čeledíni pohlédli nahoru směrem k lesu a oba zbledli. Přímo k nim se řítil obří hořící sud.
Smích jim ztuhl na tvářích, všeho nechali a utíkali zpátky do vsi jako o život. A možná, že běželi o život doopravdy. Ať však běželi, kudy chtěli, kdykoli se ohlédli, hořící sud jim byl v patách. Utíkali a pomalu jim docházel dech, za sebou slyšeli hučení plamenů a možná, že i přicházeli z té hrůzy o rozum. Z posledních sil doběhli ke statku, proletěli bránou a zabouchli ji za sebou. Vrata zaduněla, jak do nich cosi narazilo těžkou vahou. Pak nastalo hrobové ticho, ani lístek ve větru se nepohnul.
Ráno našli na vratech vypálený obrys lidské dlaně. Od té doby už se starým lidem smáli jen někdy.
Zdroj: Sbírka Alžběty Čihařové, Etnografický ústav AV ČR v Brně; ilustrace: Ondřej Bodlák
