Ve svatoslavském lese stávala odjakživa myslivna. Tu dostal také s okolními lesy na starost mladý myslivec se svou ženou. Toho roku na podzim se jim narodilo dítě a před nimi se vinula šťastná budoucnost uprostřed šumícího lesa. Tím hvozdem se však vinula také cesta, po které se vydal táta jednoho dne do hospody. Žena zůstala s dítětem v myslivně. K ruce měla mladou služebnou, děvče pro všechno.
Vítr toho večera lomcoval okenicemi, jako by snad ani nebyli uprostřed lesa, ale na větrné hůrce, na útesu skály nad mořem temnoty. Koruny stromů hlasitě šuměly, v komíně hučelo a průvan táhl škvírami okolo dveří, jako by chtěl dům roztrhat na kusy.
Okolo jedenácté večer se ozvalo zaklepání na vchodové dveře. Ženy sebou škubly. Přece jen tady, na takové samotě uprostřed noci, na dveře obykle nikdo neklepe. „To je zvláštní, ani pes neštěkne, možná si muž zapomněl klíče,“ řekla žena s kojencem v náručí a služebná vyběhla otevřít. Jenomže v temné noci kromě hučícího větru nebyl vůbec nikdo.
„Asi šel oběhnout dvůr, jestli vítr něco neurval nebo nezlomil,“ zamyslela se žena nahlas a potichu ji napadlo, jestli se náhodou muž příliš neopil a někam nespadl. Vítr dál skučel, okenice drnčely. Náhle se zaklepání ozvalo znovu. Služka sebou škubla. „Mladý pán asi žertuje,“ pronesla zaraženě a šla znovu otevřít.
Ze tmy ji ovanul náraz chladivého vlhkého povětří, z lesa slyšela zlověstné skučení poryvu, ale myslivec ve dveřích nebyl. Služebná se vrátila, ale než stačila paní cokoli říct, už kdosi netrpělivě bušil na dveře potřetí. Děvečka zbledla a odmítla se pohnout ze světnice. Žena položila dítě do kolébky a vyšla se podívat, co se to vlastně děje. Zpátky se už nevrátila. Dveře do tmy zůstaly dokořán, dokud jimi neprošel mnohem později opilý myslivec. Našel bledou služebnou ve světnici s plačícím dítětem v náručí.
Nespali celou noc a ženu hledali. Za svítání prohledávali les i s lidmi ze vsi, ale po ženě se slehla zem. Zarmoucený myslivec seděl večer s dítětem ve světnici. V jedenáct v noci se otevřely dveře. Do místnosti vstoupila sněhobílá myslivcova žena. Na nikoho nepohlédla, ani slovo nepronesla. Jako by nářek služky ani slova manžela vůbec neslyšela.
Přistoupila ke kolébce, nakojila dítě, převinula jej a odešla zpátky do tmy. Manžel se služkou za ní vyběhli, ale venku po ní nebylo ani stopy. Na dvoře byla jen tma a vítr. Takto žena přicházela každý den okolo jedenácté v noci a zase mizela. Jakmile šestinedělí skončilo, už nepřišla a nikdo ji nikdy více nespatřil. A takový vítr už okolo myslivny nikdy nehučel.
Zdroj: Sbírka Alžběty Čihařové, Etnografický ústav AV ČR v Brně; ilustrace: Milan Magni
