Kdysi dávno žili v Lomnici jistí manželé. Takových manželů žily v Lomnici tisíce před nimi i po nich, ale tihle se něčím lišili. A jakmile se někdo liší, uvízne v lidské paměti. Manželé totiž nebyli dva, ale spíše tři a takových v Lomnici zas tolik nebylo.
Pod jednou střechou žil muž se ženou a její sestrou. A ten muž měl děti nejen se svou manželkou, ale právě i se svou švagrovou, tedy sestrou své ženy. Tehdy vůbec bylo v Lomnici dětí, že čouhaly z každé škvíry ve střeše. Žena dlouho mlčela a přehlížela, co měla přímo na očích, jako by to, co je našemu zraku nejblíže, bylo právě proto očím skryté. Ale možná jen nevěděla, jak situaci vyřešit. Odejít z domu přece jen nemohla, lidé se tehdy k ženám bez muže chovali hůře než k toulavým psům, až se tomu kolikrát sami psi divili. Město o nich klevetilo, jak už to na malém městě, kde se jinak nic nestane, jak je rok dlouhý, bývá.
Roky ubíhaly kamsi do ztracena. Manželka se jednoho léta rozstonala a z postele už nevstala. V onu hodinu, kdy již není noc, ale den ještě také ne, kdy hvězdy blednou, ale slunce ještě nesvítí, žena zemřela. Muž ji oplakal, děti tesknily, sestra truchlila. Žena odešla, ale ne tak docela. Když první noc po její smrti vdovec uprostřed tmy otevřel oči, spatřil za oknem její siluetu. Oči jí žhnuly chladným světlem vzdálených hvězd.
Pokynula muži rukou a ten, aniž by se mohl sám rozhodnout, vykročil vstříc náruči chladné noci, vstříc tváři své mrtvé ženy. Beze slova klopýtal ztichlým městem za patami ducha. Šli cestou uprostřed polí, na místo, kde stojí boží muka.
Teprve u kříže řekla mu žena tichým, ale jasným hlasem: „Trpím v očistci, protože jsem mlčela k tobě a mé sestře. Teď mi musíš pomoct nést tíhu hříchu.“ Pak žena zmizela.
Muž osiřel uprostřed studené tmy a věděl, že život už nikdy nebude jako dřív. Vrátil se domů, ulehl, ale oka už nezamhouřil. Další noc stála žena opět za oknem a manžel musel jít ke kříži s ní. To se opakovalo mnoho týdnů, kdy se vyděšený muž táhl v patách přízraku temnotou do polí a pak sám zpátky. Jedné noci žena nepřišla. Její trest za něco, za co sama nemohla, pominul a ona došla pokoje. Muž se však v noci budit nepřestal.
Až do své smrti se probouzel uprostřed noci v tu stejnou hodinu a hledal v neprostupné temnotě oči své ženy, dokud se i jeho život nerozplynul ve tmě.
Zdroj: Sbírka Alžběty Čihařové, Etnografický ústav AV ČR v Brně; ilustrace: Marian Palla
