O pokladu ve mlýně (ŘIKONÍN)

Na dohled od Řikonína stojí u říčky Libochůvky krásný a starobylý mlýn, kterému se po dávném majiteli říká mlýn Severův. Říčka protéká liduprázdnými lesy, do nichž se stahovali nejrůznější lumpové, zloději a lupiči. Osamělá stavení, jako právě mlýny, bývala pro podobné odrance snadnou kořistí. V lesích kolem Řikonína se usadila banda lumpů, kteří si říkali hucci nebo také hudci. Proč právě takové divné jméno, to věděli jen oni sami.

V podhoráckém nářečí se slovo hucek používalo pro chlapy malého vzrůstu, zato s velkou touhou páchat zlo a škaredit, kde jen to bylo možné. Ti, co jim říkali hudci, přísahali na to, že se tlupa chlapů vydávala za potulné muzikanty. Toulali se po kraji, a jak chodili od vesnice k vesnici, nebyli nikomu nápadní. Při svých cestách rabovali zámky, statky, a velké stodoly. Chudé venkovany nechávali většinou na pokoji. Věděli moc dobře, že na nich si nic nevezmou.

Severův mlýn sloužil lupičům jako skrýš. Jestli byli domluvení s mlynářem, nebo jestli se mlýna zmocnili násilím, už také nikdo neví. Do velkého domu s hospodářstvím se stěhovali na zimu, a protože se loupežníků všichni v okolí báli, nemuseli se vůbec ničeho bát. Na návštěvu nepřišel nikdo. S hudci nebyly žádné žerty. O mnoho, mnoho let později se kousek od mlýna našly dvě pohřbené lidské kostry. A nejen ty. Jeden z mlynářů, který koupil mlýn v předminulém století, mávl nad řečmi o loupežnické minulosti svého domu rukou. Po čase se rozhodl, že musí mlýn přestavět. Peněz sice moc neměl, ale ve staré barabizně se mu žít nechtělo.

A tak svolal partu zedníků a společně se dali do práce. Bylo zrovna poledne a všichni zasedli k bramboračce. Na staveništi zůstal jen mlynářův otec. Však ona mu ta polívka neuteče. Vzal do ruky krumpáč a zasekl ho do staré zdi. Ještě do ní dvakrát kopnu a bude po ní, pomyslel si děda, ale hned, jak se rozptýlila mračna prachu, uviděl ve zdi výklenek s hrncem. Opatrně oddělal poklici a oči se mu zaleskly údivem. Tolik zlatých a stříbrných mincí nikdy neviděl. Pantáta se rozhlédl okolo, vytáhl hrnec ze zdi a odnesl si ho do pokoje. Uplynulo sotva pár týdnů a mlýn vypadal jako ze škatulky. Bílá omítka zářila do okolí a pokrývači skládali na vysoké střeše poslední tašky.

Lidé jen kroutili hlavami a říkali, jak je možné, že všechny ty stavební práce tak rychle pokročily. Vypadalo to, jako by mlynář někde vyhrál hromadu peněz. A stejně kroutili hlavou, když si v Řikoníně koupil velký statek. Ne nějakou chaloupku, ale pořádný selský grunt. To se nedá nic dělat, brebentili a mávali přitom rukama, majitelé Severova mlýna byli vždycky nějací podivní. Jakoby padlí na hlavu, ale nějak obráceně, nebo co.

Nalezené peníze ale štěstí mlynářovi nepřinesly. Zanedlouho se z Řikonína s celou rodinou odstěhoval a skončil bůhvíkde. Tak to dopadá vždycky, když se lidé nechají zaslepit penězi. Zapomínají totiž, že ty nejdůležitější věci v životě jsou zadarmo. Mezi lidmi se povídá, že všechny peníze z hrnce utratit nemohl. Podle všeho tam někde ve mlýně leží dodnes.