O poslední dunajské vyze (ČILISTOV)

Kdysi dávno, když ještě Dunaj protékal Žitným ostrovem rozvětvený do mnoha ramen, byl Čilistov malou rybářskou vesničkou. Stálo tu jen pár domečků, vesničané a lidé z blízkého Šamorína“ chodili do „močiarov“ pro obživu i na letní osvěžující koupání. „Šmoríňané“ rádi chodili na štěrkové břehy, kde nebyl proud vody tak silný a koupání bylo bezpečné. Měli však místa, kterým se v jistém období roku raději vyhýbali. Na jaře se na vrbami porostlých mělčinách ramen děly zvláštní věci, „otáčela se“ voda. Voda náhle vyšplíchla a bylo slyšet hlasité třepotání, jako by se pod hladinou prali čerti.

Někteří tvrdili, že to je obrovská ďábelská ryba, kterou na Dunaji sem tam chytili rybáři. Jiní věštili, že jsou to dunajské víly, které se tam koupou. Tyto zvláštní úkazy trvaly asi měsíc a potom zničehonic přestaly. Na ramenech opět zavládlo ticho a klid. Roky běžely a pozornost lidí začaly zaměstnávat jiné věci – objevovali cesty, kterými se dala na loďkách překonat ramena, a v některých místech, kde byl silný proud vody, postavili první malé vodní mlýny.

Dunaj už nebyl jen rájem rybářů, ale i mlynářů. Na příběhy ze strašidelných míst s „vodní příšerou“ už pomalu zapomněli a na vodu si brali i malé děti, které se učily rybářskému řemeslu. Jednou, po dlouhých letech, se ale stalo, že si jistý zdejší mládenec plul po lovení ryb na loďce domů. Plavil se klidně, chtěl si ale cestu zkrátit.

Vyrazil proto přes malé rameno, lemované mladými vrbami. Když se proklestil, za nedalekou houštinou náhle uslyšel hlučné šplíchnutí vody, potom další a další. Polekal se. Nejprve si myslel, že se někdo topí. Přemohl se proto, připlul blíž a skrze houští uviděl zčeřenou a prskající vodu. Poté se na chvíli vynořilo něco velikého, tělo s ocasem. Vtom vyletělo hejno kormoránů. Třepotání jejich křídel na okamžik přehlušilo zvuky z vody. Mládenec zkoprněl. Šplouchání nepřestávalo a už byl tak vylekaný, že si myslel, že přišla jeho poslední hodina. Teď ho vodní příšera stáhne pod vodu. Vyděšený otočil loďku a uháněl pryč.

Po dvou dnech o něm mluvila už polovina Šamorína. Nebo přesněji – ne o něm, ale o tajemné vodní příšeře, která byla hlučná jako čert a silná jako býk. No věřte, s takovou potvorou se nikdo setkat netoužil. Tomu místu se vyhýbali. Po pár dnech se začalo povídat, že ten a ten viděl strašidelného „vodního čerta“, tamto a toto, a lidé začali brát varování vážně. Potom se ozvaly i babky, které uslyšely šplouchání už z dálky a věštily, že se tam koupají dunajské víly. Po několika týdnech však nastalo ticho a vodní potvora se po celý rok neukázala.

Další jaro se tajemný tvor v tom malém rameně objevil zase. Někteří odvážnější muži ho chtěli vystopovat a chodili ho z loďky sledovat. Většinou ale neviděli nic jiného než silné vlnění, a když se přiblížili, najednou nastalo ticho. Potom se však stalo, že se jednomu rybáři do sítě zamotalo něco opravdu velkého a silného. Nešlo mu to ani vytáhnout, bojoval s nečekaným úlovkem, který ho i s loďkou táhl pryč.

Zakřičel na ostatní chlapy na břehu a ti mu přišli na pomoc. Spolu síly vytáhli a obrovský úlovek se zvláštní papulou po dlouhém boji vyhodili na břeh a zabili. Z masa ulovené příšery žili celý týden. A tak znovu obživla legenda o obrovské dunajské rybě, která se nechala chytit jen zřídka kdy. Staří vzpomínali a vyprávěli dětem příběhy ze svého dětství, kdy žilo těchto ryb – vyz – o mnoho víc. Vyprávěli dětem, že ryba je tu jen krátce a připlavala přímo z moře. V mělkých dunajských ramenech zanechává svoje potomstvo, které potom odplave do moře. Ti, co měli čest vyz jíst, potvrdili, že její maso je vynikající. Naštěstí mnoho vyz rybářům uniklo, protože dokázaly roztrhat rybářské sítě.

Osudným se jim stalo něco jiného. Další rok se už vodní příšera neukázala. Ani ten další a ten rok potom. Zůstala jen v legendách o poslední vyze v Čilistově. Navzdory své síle a mohutnosti nad ní osud vyřkl svůj ortel a ona navždy zmizela ze Žitného ostrova.