Když byla tvrz v Senticích dobyta a vypálena, stály její trosky uprostřed vsi dlouhá léta. Z pobořených zdí začaly růst keře a stromy, ve sklepě se zabydleli potkani a celé strašidelné místo bylo prolezlé lasicemi, divokými kočkami a jinými zvířaty, kterým se bylo dobré obloukem vyhnout. To smutné místo měli všichni na očích, ale nechodil tam skoro nikdo. Opět rozhodla až vrchnost z hradu Veveří. Na opravě tvrze neměla žádný zájem, a protože na svůj vznešený život potřebovala každý zlaťák, zříceninu a celý pozemek okolo ní prodala. Nový majitel měl od prvního dne práce habaděj. Nejdřív vyhnal zvířata, pak vysekal všechny keře a nakonec se dal do odstraňování zbytků zdí. Kameny a cihly důkladně očistil a dával na hromadu. Z nich pak postavil prostornou chalupu, kam se po vší té lopotné práci nastěhoval s celou svou rodinou.
Chalupa stála uprostřed neobyčejné zahrady se starobylou hlubokou studnou, na jejíž dno nikdo nikdy nedohlédl, a kdo se o to pokusil, kdo pohlédl do její temnoty, ten prý do roka přišel o rozum. A o rozum přišel také každý, kdo v tom domě bydlel. Jen co se trochu setmělo, z celého domu se začalo ozývat hlasité klepání a vrzání. Vrzaly skříně, podlaha i schody na půdu. Bylo to k nevydržení. A ještě něco. Vždy, když udeřila jedenáctá hodina, zhaslo v domě světlo.
Nejprve si mysleli, že za to může průvan. Pantáta a panímáma chtěli zapálit svíčku nebo louče, ale po jedenácté se jim v chalupě nic takového nepodařilo. Louče jakoby někdo namočil do vody a svíčky jen bezmocně prskaly. Rodina se však domu vzdát nechtěla. Lidé totiž jen neradi opouštějí své domovy, dokonce ani po smrti se některým nechce tak úplně pryč.
Jednoho dne přišel do domu kněz a dům vykropil od sklepa až po půdu. Padlo na to několik věder svěcené vody a od té doby byl v domě klid. Samotná studna ale vyschla a nezbyla v ní ani kapka. Snad možná právě proto z ní bylo každou noc, kdy se v domě ani záclona nepohla, slyšet jakési volání. Jestli to byl pan Sokol, který se dovolával spravedlnosti, už nikdo nezjistí.
Zdroj: Sbírka Alžběty Čihařové, Etnografický ústav AV ČR v Brně; ilustrace: Natálie Konečná
