Není mnoho věcí, na které by v Deblíně mohli být opravdu hrdí. Ale na jednu přece jen ano. Málokde měli tak velkou, krásnou a po celém širokém Brněnsku proslulou řepu jako v Deblíně. Ale než se taková věc jednou za rok stala, prožili si deblínští nejednu svízel. Podmínky pro pěstování řepy nebyly v okolí jejich obce nic moc. Na chudých písčitých políčkách zdejších sousedů se neurodilo skoro nic pořádného. Sotva brambory. Byla léta, kdy řepu zasadili, mušky ožraly listí a z řepy zůstala jen smradlavá černá kaše. Zdejším hospodářům pak zbyly jen oči pro pláč, neboť měli po celý rok prázdná bříška.
Celé jaro tito dobří lidé hleděli ze svých vyschlých polí ke Katovu a konejšili se nadějí, že už, už, už za chvíli vyleze za kopcem mrak plný deště, jenž by jejich pole zachránil. U toho kopali do kamenů, kterých byl jejich lán plný, a pěstí hrozili kdejaké myši či jinému hlodavci. S těmi se rozhodně dělit nechtěli.
Řepu, hlavně pak řepu cukrovou, pěstoval na Podhorácku skoro každý. Když řepa náležitě vyrostla, odvezli ji na voze do Předklášteří, kde se z ní vařil cukr. A hned bylo zase pár peněz navíc. Deblínští sousedé dali hlavy dohromady a naznali, že jestli budou chtít řepu stejnou, jaká roste podél Svratky, musejí se dát na modlení. Ale pořádné, ne jen takové nějaké ševelení v kostele.
A tak se stalo, že před polovinou června, na svátek svatého Barnabáše, obcházeli pěstitelé největších řep v kraji s farářem okolo oltáře a odtud vyráželi dále do polí, aby prosili za déšť pro svou řepu.
Farář vždycky zanotoval: „Ó, ty svatý Barnabáši, požehnej nám řepu naši!“ A na to odpovědělo sborově procesí pěstitelstva řepy: „Aby byla tak veliká jako tamta napíchnutá!“ Zpívali a hleděli s nadějí na čelo procesí, kde byla na dlouhé tyči napíchnutá vždy ta největší řepa loňského roku, kterou si pro tuto svou prosbu schovávali po celou zimu.
Svatý Barnabáš se nad tím průvodem skoro vždy slitoval a seslal na vyschlá pole řepných sazenic déšť, ale možná to bylo také tím, že v druhé půli června často pršelo tak jako tak.
Jiní tvrdí, že se o déšť staral svatý Mikuláš, patron deblínské farnosti a nejspíš i řepy, protože o svatomikulášské pouti se v Deblíně vždy servírovaly ty nejvybranější pochoutky z řepy a všichni vzpomínali a předháněli se, jakou největší řepu kdy vypěstovali, a čím víc piva vypili, tím větších rozměrů jejich řepy nabývaly.
Zdroj: Josef Fic, Od Pernštejna k Veveří. Sbírka pověstí z Tišnovska, Tišnov 1922; ilustrace: Klára Zahrádková
