Kus za Malhostovicemi stával na kopci kostel svatého Klimenta. Okolo něj se rozléhal hřbitov a okolo hřbitova menší osada. Ta zmizela jako první, pak byl zrušen hřbitov a svému osudu ponechán také kostel, z jehož věže si udělali Napoleonovi generálové pozorovatelnu, když tudy táhli tam, nebo zpátky, na tom nakonec nesejde.
Jisté je, že když tudy šla kostelnice Vojancová, kostel, hřbitov ani osady už na kopci dávno nebyly. A nikdo tudy ani nechodil, protože mezi lidmi se povídalo, že na tom býlím zarostlém hřbitově údajně straší. Ale věřte lidem, podle nich straší za každým rohem.
Ať už se to povídalo, nebo ne, kostelnice o ničem z toho asi neslyšela, jinak by si tudy cestu nekrátila. A to ani tehdy, když ještě za ranního šera pospíchala směrem k Vranovu, aby dohnala procesí.
Okolo páté ráno těsně pod návrším zaslechla zpěv, a tak přidala do kroku. Byla si jistá tím, že to musí být procesí, k němuž se chtěla připojit. Na návrší však uviděla pouze tři ženy, které zde stály a zpívaly směrem k obzoru. Kostelnice se zeptala, zda neviděly procesí. Ženy se k ní otočily, zatímco zpěv neustával a rozléhal se všude okolo, jako by ani nevycházel z nich, ale ze všech stran.
Když jim kostelnice pohlédla do tváře, vyděsila se, protože tohle nebyly tváře živých. Obrátila se a v němé hrůze utíkala zpátky k domovu, zatímco zpěv žen ji doprovázel při každém skoku, jako by snad ženy utíkaly s ní a zpívaly jen pro ni. Během úprku přišla o rozum a do tří dnů zemřela. Je možné, že se pak kostelnice k ženám na návrší sama přidala.
Zdroj: Sbírka Alžběty Čihařové, Etnografický ústav AV ČR v Brně; ilustrace: Antonín Sondej
