V jednom domě, jen kousek od tišnovského hostince, kterému se říkalo Peklo, bydlela maminka se synem. Žili spolu sami, protože tatínek chlapci umřel už před dávnými lety. Maminka byla hodná jako pohádka a všichni ji měli rádi. Vždy, když šla do kostela, rozdala nějaké peníze chudým, vařila a šila starým lidem, sbírala jim bylinky na čaj a vůbec pomáhala, kde se dalo. Horší to bylo s jejím synem. Lumpačil skoro se všemi tišnovskými pobudy a ze všeho nejraději s nimi popíjel pivo v Pekle. Když ho maminka prosila, aby se polepšil nebo aby jí s něčím pomohl, že na všechno sama nestačí, jen se jí smál. A co hůř. Někdy se kvůli jejím prosbám rozzuřil tak, že ji uhodil. Maminka se pro syna trápila tak, až se utrápila. Holomek pak zůstal v Tišnově sám. Nejdříve propil všechny peníze, pak zahradu a nakonec i chalupu. Začal krást a dělal po městě takovou neplechu, že byl jen pro ostudu. Jak to tak bývá, jen pár roků po své ubohé matce umřel i on. Nikdo pro něj neplakal.
Když ho lidé zakopali na tišnovském hřbitově a snesla se noc, přišli lotra přivítat ostatní zemřelí. Kostlivci v šatech, rubáších i umrlci, kteří na sobě nic neměli. Všichni se přišourali k jeho hrobu a chtěli se s ním seznámit. Když jim ale řekl své jméno, některé kostry jen zacvakaly zuby.
„Tak ty jsi ten lump, co bil svoji matku?“ zeptal se ho vysoký kostlivec s prasklou lebkou.
„Nic takového bych nikdy neudělal,“ zalhal darebák. Chtěl říct ještě něco, ale přerušilo ho zuřivé chrastění kostí.
„Jsi potvora chlap, a navíc ještě lžeš,“ zahrozil mu vysoký kostlivec hnátou. „Tady na hřbitově je posvěcená půda a do té si mohou lehnout jen poctiví a hodní Tišnováci. Zlé a hříšné netvory tady nechceme, seber se a kliď se odtud pryč!“
Kostry začaly kývat hlavami tak, až některým lebka upadla na zem. Hříšník se začal bát. Do všeho toho rachocení se ozval hlas, který dobře znal. Jedna z vyzáblých postav, která přišla k jeho hrobu, byla hříšníkova maminka.
„A kam by šel? Sousedi milí, smilujte se nad ním. Sousedky drahé, přece nechcete matku připravit o syna…“
Kostlivci si stoupli do kruhu, chytili se kolem ramen a dali lebky dohromady. Pak umrlec pronesl: „Milá sousedko, pro svého darebného syna už ses natrápila dost. Zasloužíš si odpočívat v klidu. A ty, lotře, poslouchej! Můžeš tady s námi zůstat, ale klidu mít nebudeš. Ruku, kterou jsi bil svoji matku, posvěcená půda nepřijme. Uvidíš sám.“
Když ráno na hřbitov přišli lidé, uviděli, jak z lotrova hrobu trčí bledá ruka se špinavými nehty. Přivolali proto hrobníka, aby šerednou ruku zakopal. Hrobník jen kroutil hlavou, ale udělal všechno, o co ho sousedé požádali. Druhý den ráno ale ruka zase vyčnívala z hrobu. Hrobník ji s pořádným láteřením pohřbil, ale další den trčela z hrobu zase. Snažil se ji zatlouct do hrobu palicí, ale ráno byla ruka zase venku. A tak to na hřbitově chodilo den co den. Po čase mávl hrobník nad rukou rukou. Ále co, zaplaceno dostal jen za jeden pohřeb, co se s tím bude crcat.
Zanedlouho si na usychající hnátu zvykli i Tišnováci. Trvalo ještě několik let, než se k ruce, ze které zbyly jen kosti, vypravil nový místní pan děkan, který si přizval další faráře z okolí. Taková ostuda přece nemůže na hřbitově zůstat. I když si na ni všichni zvykli. Nejdříve odehnali z pařátu cvrlikajícího kosa a pak se nad ním dlouho modlili. Ruku pak každý z nich pokropil svěcenou vodou a přitom poprosili pánaboha za odpuštění lotrových hříchů. Hrobník sice cosi mručel pod vousy, ale ruku na přání pánů páterů znovu pohřbil. Od té doby už se na hřbitově neobjevila.
Zdroj: Sbírka Alžběty Čihařové, Etnografický ústav AV ČR v Brně; ilustrace: Marie Butula Cichá
