Jedné letní noci se vracel sedlák z trhu v Sejřku, což je obec nedaleko Doubravníka. Na cestu mu svítil měsíc, kterému chybělo pár nocí k úplňku. Když se blížil k lesu, kterému zde nikdo neřekne jinak než Lukavec, spatřil v křovinách potácející se postavu.
„Na vožralca to nevypadá,“ pomyslel si. Zdálo se, že ten tajemný chlap vláčí na ramenou jakési břemeno. „Možná jde taky z trhu,“ napadlo sedláka a přidal do kroku, aby muže dohnal. Byl totiž velmi zvědavý, a kdyby nezjistil, o co zde kráčí, celou noc by kvůli tomu nespal. Když k postavě s břemenem došel, pochopil, že muž nese na rameni hraniční kámen, kterému se zde vždy říkalo sád, a opakovaně naříká: „Kam já ho dám? Kam já ho dám?“
Sedlákovi bylo hned jasné, že je to duch člověka, který za života posunoval tyto sády, a ubíral tak sousedům polí a jiných pozemků. Za trest teď musí po smrti vláčet hraniční kámen po kopcích a cestách, kudy kdysi chodil. Pozoroval chvíli ducha na okraji onoho lesa, nad hlavou jim neslyšně proletěl sýček. Sedlák se podrbal pod čepicí.
Bloumající postavy se mu náhle zželelo, a tak mu poradil: „Kde býval a kdes ho vzal, tam ho dej!“
Duch ihned shodil sád k zemi a děkoval sedlákovi za slova, která ho navždy zbavila jeho břemene. Prosil ho, aby mu podal svou ruku, a tvářil se nadmíru přátelsky. Sedlák si ovšem vzpomněl, jak nebezpečné je podávat si ruku s duchem mrtvého a prokletého člověka. Sundal z krku šátek, obalil si jím pohotově svou ruku a takto ji podal duchovi. Ten mu ji jen lehce stiskl a okamžitě zmizel.
Když sedlák pohlédl na šátek osvícený měsíčním světlem, viděl, že je popálen. Nicméně byl rád, že přišel věci na kloub, a tak když přišel domů, nic ho nerušilo ve spánku.
Zdroj: Sbírka Alžběty Čihařové, Etnografický ústav AV ČR v Brně; ilustrace: Alžběta Zemanová
