O siláku Juříčkovi (BOROVNÍK)

Na sklonku třicetileté války, která zuřila dlouhá léta v celé Evropě, zasáhlo přímé nebezpečí i Moravu. Unavená švédská armáda chtěla dosáhnout vítězství stůj co stůj. Její velitelé se dlouho radili a zírali do map, až přišli s nápadem zaútočit přímo na císařskou Vídeň. Kdyby se jim podařilo město dobýt a zajmout při tom i samotného císaře, válka by vítězně skončila v jediném okamžiku.

Švédové shromáždili obrovské vojsko, s nímž hravě porazili císařskou armádu v Čechách, a pak táhli dál na Moravu. V cestě k vítězství jim stálo jen opevněné město Brno. Namísto jeho rychlého dobytí zůstali Švédové před jeho hradbami dlouhé měsíce. Mohli se snažit, jak chtěli, ale Brno hájené hrstkou statečných obránců všechny útoky švédské armády vydrželo.

 Aby se mohlo vést obléhání tak dlouho, museli švédští důstojníci zajistit svým mužům dostatek potravin a dalších věcí, bez kterých se život vojáků neobejde. Do dalekého okolí města Brna se proto rozjeli vojáci, aby ukořistili, co se dá. Během svých loupeživých výprav vypalovali vesnice i městečka, bourali kostely, dobývali hrady a zámky a ničili všechno, na co přišli. Moravskou zemi pohltil strach a hrůza. Kdekoliv se Švédové objevili, zůstávaly jen hromady mrtvol a pláč.

Jednoho dne přijel oddíl vojáků i do vzdálené vsi Borovník. Švédové už zdaleka slyšeli bučení krav, a tak se radovali, na jak bohatou osadu narazili. Tady bude dobře, tady si hezky nacpeme břicha. Když dojeli na náves, lidé s křikem utíkali do svých domů a zavírali dveře i okenice. Ó hrůza. Švédští vojáci se jen smáli. Sesedli z koní a vykopli dveře u první chalupy. Vtrhli dovnitř, ale nikde nikdo. Vyšli tedy na dvůr, kde stál u hromady hnoje hromotluk v bílé košili. V ruce držel zahnuté vidle, kterým se říkalo kropáč, a přehazoval jimi hnůj na vůz.

„Hej, chlape bídná,“ vykřikl na něj jeden z vojáků, „hni sebou a přines nám všechny peníze a jídlo, co máš v té své chatrči, nebo uvidíš…“
Chlapisko se na chvíli otočilo, pohlédlo na švédské vojáky jako na nějaké strašáky do zelí a dál se věnovalo své práci.
„Neslyšíš, ty hňupe? Chceš, abychom tě pohoupali na nějaké větvi?“ křikl na něj znovu voják a hodil po něm kamenem. Šutr trefil hromotluka do ramene.

Chlap se znovu otočil, udělal k vojákovi pár kroků, rozpřáhl se, a než se stačil Švéd vzpamatovat, zasekl mu kropáč do hlavy. Druhý voják sahal po pistoli, ale zamířit nestihl. Kropáč měl také hned v hlavě. Svalil se vedle prvního vojáka. Z hlavy mu začala vytékat krev tak rychle, že jí byla za pár okamžiků na dvoře pořádná kaluž.

„Dobrý den vinšuju, páni Švédi,“ zavolal chlap a přetáhl kropáčem po lebeni dalšího vojáka. „Já su nějaké Juříček a vítám vás u nás v Borov-
níku…“

Další z vojáků, takový prďola jakýsi, začal před chlapem couvat. Po pár krocích ale narazil do prkenné stodoly. Chtěl se chránit rukama, ale proti kropáči nic nezmohl. Jeho ostny mu prorazily lebeň, až z ní vystříkla krev na zeď.

„My jsme tady bohabojní a počestní lidé, takový hodný děcka, víte, páni Švédi? Každó náščevu činaně přivítáme. Tak jak si zaslóží. Nédřív se představíme…“

Nestačil nic dopovědět, protože se proti němu řítil další voják s mečem v ruce. Chvíli se s Juříčkem šermovali, ale netrvalo dlouho a švédský voják měl z obličeje jen krvavé cáry. Rukama se chytil za hlavu, do níž schytal pořádný zásek.

„A jak si vyměníme mena,“ pokračoval hromotluk, „pak se na sebe oščóříme a aji pochechtáme. Víme, ja?“

Mezitím vyřídil další dva Švédy, kteří se v bolestech váleli se zakrvácenými hlavami na zemi. Hromotluk jim z milosti dupl na hlavu, aby se netrápili. Lebky mu pod těžkou nohou křuply jak ořech a vyletěly z nich jakési sople. Bezvládná těla snesl Juříček na hromadu doprostřed dvora a otřel si čelo.

„Kurňa, že sem si já soplák vzal bílů košulu. Dokydal sem si ju tak, že vypadám jak po zabíjačce, že jo, strýcu…“ Přitom pohlédl na posledního živého vojáka, třesoucího se strachy pod žebříkem. Ten jen zdvořile pokýval hlavou.

„Tak a teď mám aspoň čím napráskat břicha prasatom. Pocem, ty omatlaná šupino jedna mizerná, žabo ochrastaná vlažatá. Fókni odtud, nebo dopadneš jak ti tvoji kumpáni. S kropáčem v lebeni, že jo. Seber se a mazé vodtud. A eště jednó sem jeden z vás šulaňů zavítá, tak se neznám. Hezky to těm svém panákům vzkaž a vyřiď jim aji, že je pozdravuje nějaké Juříček z Borovníka, ja?“ Na znamení úcty podal Švédovi ruku. Ale jen tak ho nepustil. Zakroutil mu s ní tak, že mu ji zlomil v lokti.

Od té doby se vojáci švédské armády Borovníku zdaleka vyhýbali. Zanedlouho odtáhli i od Brna a Podhorácko od nich mělo pokoj.
Na statečnost siláka Juříčka, jehož potomci žijí v Borovníku dodnes, se nikdy nezapomnělo.

Zdroj: Ladislav Zavadil – Jan Tiray, Vlastivěda moravská. Bítešský okres, Brno 1900; ilustrace: Bára Pospíšilová