Mezi Předklášteřím a Dolními Loučkami protéká říčka Loučka dlouhým a hlubokým údolím. Na jedné jeho straně se vypíná kopec Pasník, na druhé straně údolí tvoří nepřekonatelnou hradbu hřeben, na jehož vrcholu stál ve středověku pyšný hrad Loučka. Hned pod hradem se v údolí tísní několik domů, které společně vypadají jako malá osada. Nese jméno Mezihoří.
V jednom z těchto domů strašilo. Toho ducha nebo co to bylo nikdo nikdy neviděl, zato o sobě dával pořádně slyšet. Každý večer se z půdy, ze strany, která přiléhala ke kopci, ozývalo strašidelné škrábání. Všichni se toho hrozivého zvuku báli, ale nikdo nevěděl, jak mu zatnout tipec. Kdykoliv někdo vyšplhal po žebříku na půdu, mezi trámy bylo pusto a prázdno. Protože strašidlo někdy škrábalo celou noc, nikdo se v domě nevyspal. I návštěvy se mu vyhýbaly širokým obloukem. A co teď?
Pantáta šel pro radu k panu faráři. Kněz se na něj dlouho díval a nakonec z něj vypadlo jen to, aby se rodina při škrábání modlila za svitu požehnané hromniční svíčky. Pantáta tedy shromáždil ženu, děti i svoji matku v kuchyni. Chvíli čekali, a když začalo škrábání, zapálili svíčku a klekli na kolena. Modlit se ale mohli, jak chtěli, a škrábání nepřestávalo. Když byla svíčka z poloviny pryč, pantáta vyskočil, v kredenci popadl váleček na nudle a třískl do stropu zrovna tam, odkud se škrábání ozývalo. Potom zakřičel z plných plic. „Jsi-li anděl nebo čert, přestaň, nebo vylez ven!“
Škrábání utichlo a táta se pyšně rozhlédl kolem. Chtěl něco říct, ale ještě než otevřel pusu, začalo strašidlo škrábat pod podlahou v rohu místnosti. Pantáta svěsil ruce a celá rodina byla bezradná. Škrábání pak pokračovalo každou noc.
„Když nám nepomohla nebesa, pomůžou policajti,“ pronesl táta jednou ráno u snídaně. Vzal si kabát a došel na četnickou stanici do Tišnova. Všechno popravdě vypověděl a důrazně žádal, aby četníci s chocholy na čepicích udělali pořádek. „A to vám povídám, páni četníci. Nechtějte, aby se to dozvěděl císařpán…“ Četníkům byl bláznivý chlap pro smích, ale jen co začal mluvit o císařském veličenstvu, raději zmlkli a slíbili, že se večer do chalupy vypraví.
Přišli se soumrakem. Zasedli ke stolu a panímáma jim nalila malinovou ščavu s vodó. Ještě neměli dopito a už se ozvalo děsivé škrábání. „Ježkovy zraky, pantáto, slyšíte to? Dyť to je hrůza!“ zvolal jeden z policajtů. Nečekal na nic. Vzal do ruky pušku, zamířil a střelil zrovna tam, kde tušil bubáka. Rány se všichni lekli tak, že v domě nastalo úplné ticho. Do něho škytla zkoprnělá babička a škrábání se hned potom ozvalo znovu. Četníci pantátovi řekli, že s takovým neřádem nechtějí nic mít, a pospíchali podél Loučky zpátky do Tišnova.
„Když nám nepomohli policajti, pomůžou nebesa,“ pronesl táta další ráno u snídaně a panímáma jen otočila oči v sloup. „Ale ten dopis do Vídně napíšu, to ti povídám. Dones mi papír a voblízni tužku, ať mi to líp píše, matko. Ať si císařpán nepomyslí, že mu to nadrápal nějaké kocór. Jak pudu za panáčkem na faru, hodím to lejstro na počtu.“
Pan farář se tentokrát uvolil, že přijde na návštěvu. Celý dům třikrát vykropil svěcenou vodou a spolu s hrbatým sborem kostelniček poklekl k modlitbě. Modlila se i celá rodina i sousedé, co čubrněli do oken z ulice. Modlili se tak dlouho a tak vytrvale, že škrábání jednou provždy přestalo.
Pantáta se mohl konečně v klidu natáhnout do postele, ale stejně neusnul. Celou noc musel přemýšlet nad tím, že měl lidem předvádět celé to škrábání za vstupenky.
Zdroj: Zápisky kronikáře Jaroslava Pochopa z Dolních Louček v majetku obecního úřadu; ilustrace: Katarína Hládeková, Václav Magid
