V úterý ráno šel zavalitý hospodář přes středně velký rozblácený dvůr do olbřímí stodoly svého menšího statku v Brumově. Ostatně jako každé jiné ráno jeho života, který vypadal každý den stejně. Až do tohoto dne, kdy se poprvé v jeho životě věci odehrály jinak, a snad můžeme prozradit, že se to hospodáři vůbec nelíbilo. Když tedy zavalitý hospodář vstoupil brzy ráno do své veliké stodoly, spatřil ke svému údivu neméně velikou hromadu řepy, jejíž vrchol se sice nedotýkal hvězd, ale k vysoké střeše stodoly pohodlně dosáhl.
Podsaditý zemědělec mhouřil očima v ranním šeru, kdy tma již sice byla dávno pryč, ale slunce ještě nad obzor nevylezlo. Nebyl si jistý, zda se mu hromada řepy poskládaná do úhledné pyramidy nezdá, nebyl si jistý, jestli ještě náhodou nespí. Pak si všiml, že se u paty hromady cosi hýbe.
Protřel si oči a zaostřil zrak oním směrem, odkud na něj mával jakýsi skřítek, který připomínal přerostlé černé kuře. Skřítek netrpělivě poskakoval na okraji obří hromady, oči mu zářily nadšením, jaké ohromné dílo vykonal. U toho něco brebentil, snad že se rozhodl hospodáři pomáhat, ale možná jen tak pípal jako kuře. V tu chvíli si už byl hospodář skoro jist, že se mu vše zdá, že se musí teprve vzbudit, a až se probere, půjde jako každé ráno do stodoly, v níž žádná pyramida řepy nebude, natož aby u ní poskakovalo černé kuře či snad skřítek. Jenomže za hospodářem se už do stodoly přiřítili jeho synové, kteří nevydrželi nikdy ani vteřinu na jednom místě a pohybovali se stejně příčetně jako můra okolo světla.
Aniž by se zastavili či snad chvíli přemýšleli, což se jim ještě nikdy nestalo, okamžitě do úhledné hromady řepy vrazili jako beran do druhého berana. Možná hromadu ani neviděli nebo nevěřili, že by v jejich světě mohlo stát něco na místě, kde ještě včera nic nestálo. Pyramida se rozsypala do všech stran, řepa se kutálela po stodole a nad vším vztekle poskakoval skřítek, láteřil a lomil rukama, až se zdálo, že nad rozsypanou hromadou poletuje černé kuře.
Skřítek náhle zmizel a všichni, kdo na statku žili, naházeli řepu na hnůj, ani jednu neužili, ani prasatům ji nedali. K smrti se báli, že se jedná o dary samotného pekla. Netušili, odkud se skřítek vzal, proč je u nich, ani proč jim řepu daroval. Na tom statku měli strach úplně ze všeho a co si sami ze země nevytáhli, to nejedli. Skřítek se po zbytek dne neukázal. Všichni měli za jisté, že se už neukáže. Večer si dokonce říkali, jestli se jim všechno náhodou jen nezdálo.
Jenomže když druhého dne hospodář za ranního svítání vešel do stodoly, tak jako každé jiné ráno jeho života, který vypadal každý den stejně, a na to, co se stalo včerejšího rána, již zapomněl, z letargie jej probrala hromada brambor pečlivě poskládaná do tvaru pyramidy. U její paty, stejně jako včera, poskakoval nadšeně skřítek, který čímsi připomínal umouněné černé kuře. A než se kdo nadál, stejně jako včera, protože na tom statku se věci opakovaly a dělaly každý den stejně, do stodoly vtrhli synové hospodáře, nejspíš na útěku před novými myšlenkami nebo čímkoli, co myšlení jen připomínalo, a pyramidu zbořili.
Skřítek zalomil vztekle rukama a zmizel, lidé naházeli brambory na hnůj a šli na pole okopávat brambory, které si sami zasadili, protože nejedli nic, co nejprve sami do země nestrčili. S přicházejícím večerem se obávali příštího rána. Jen zazářily první paprsky slunce, šel hospodář přes dvůr plný obav, co ve stodole nalezne. A co se na statku, kde se vše opakuje, stalo, je jasné…
A tak to chodilo den za dnem, až jednoho dne šla do stodoly místo hospodáře jeho dcera, která se na rozdíl od svých bratrů nebála používat rozum. A ta řekla bůhvíproč skřítkovi: „Jdi tam, kde mají pěkné koně a pěkné dcery.“ Skřítek na ni chvíli hleděl. Ona hleděla na něj, jako by si sama nebyla jistá, co tím vlastně myslí.
Pak rarach zmizel, dřív než se přiřítili hoši, a už se nikdy neobjevil. Nikdo neví, zda se přesunul na jiný statek, a ostatně si už ani nikdo nepamatuje, na kterém statku v Brumově se to přesně stalo.

Zdroj: Sbírka Alžběty Čihařové, Etnografický ústav AV ČR v Brně; ilustrace: Ivana Balcaříková
