Kdysi dávno žila v Senticích krásná dívka. Muži se za ní otáčeli, i když byla vdaná. Tak krásná byla. Jednou se strojila na bál, na první tancovačku, kterou chtěla navštívit se svým mužem. Oblékla se do bílých mušelínových šatů a vypadala tak, jak chce vypadat nejspíš každá krasavice. Úplná princezna. Sama se na sebe v zrcadle nemohla vynadívat.
Pak chytila lem sněhobílé sukně do prstů a zatočila se prudce na podpatku, až se na chvíli zdálo, že se v místnosti netočí ona, ale že se v ní vznáší nebeská víla. Možná se neotáčela. Vypadalo to, že se vznáší kousek nad zemí, zatímco se místnost otáčí okolo ní jako Země okolo Slunce.
Do místnosti vstoupila její matka a při pohledu na tu sněhobílou záři uprostřed místnosti náhle vůbec nevěděla, kdo ona žena je a co se to před ní odehrává. Dcera se zasmála. „Podívejte se, maminko, jak jsem krásná!“ zavolala veselým, ale lehce zastřeným hlasem. V tu chvíli padla mrtvá k zemi.
Zdroj: Sbírka Alžběty Čihařové, Etnografický ústav AV ČR v Brně; ilustrace: Marie Butula Cichá
