Uprostřed zimy se vraceli rozveselení mladí z draní peří ze sousední vsi. Zpívali a pošťuchovali se uprostřed noci. Mráz jim hladil tváře, na nebi se leskl ledový třpyt hvězd, který se odrážel od sněhem pokryté krajiny. Pod nohama skřípal sníh a zvuk kroků se okolo jedenácté v noci odrážel od hřbitovní zdi na okraji obce Svatoslav. Přes bránu spatřili na hrobě sedět schoulenou bílou postavu. Jedno z děvčat, nejodvážnější z celé skupiny, vykřiklo: „Já na žádná strašidla nevěřím,“ a se smíchem zamířilo k hrobu, kde bílé postavě strhlo z ramen plachtu. Dívka se do ní se smíchem zabalila a vyrazila k domovu. Ostatní z její party se však s hrůzou dávno rozprchli, zatímco smích statečné dívky slyšela snad celá mrazem sevřená obec.
Večer v klidu ulehla, usnula okamžitě. Ale nespala dlouho. Hodiny zrovna odbíjely půlnoc, když ji vzbudilo bušení na okno. Dívka se narovnala v posteli, její chodidla se dotkla ledové podlahy a pak zamířila k oknu. V temnotě noci viděla naříkat průhlednou postavu ženy, která ji prosila, ať plachtu okamžitě vrátí. Dívka běžela za rodiči a vyděšeně jim popisovala, co toho večera provedla. Modlili se spolu, kropili místnost svěcenou vodou, zatímco za oknem naříkal duch a prosil o svou plachtu, ale všichni se báli okno otevřít a vůbec jeho směrem byť jen pohlédnout. Po hodině zjevení zmizelo.
Ráno se děvče vydalo na faru a prosilo kněze o pomoc. Ten se vyděsil, ale slíbil, že večer přijde a dívce s přízrakem pomůže. Se soumrakem dorazil, vykropil celé stavení svěcenou vodou a s děvčetem se usilovně modlil ve světnici u stolu. V jedenáct v noci však zjevení stálo u stolu a žádalo svou plachtu. Farář přehodil dívce okolo ramen svou štolu, aby jí poskytl ochranu.
Vyděšená holka podala nezřetelné ženě plachtu. Ta po ní natáhla svou bělavou, mlhavě průhlednou ruku. Když se setkala s rukou dívky, ošklivě ji spálila. Zjevení zmizelo, ale dívka těžce onemocněla. O pár dnů později jí farář vypravil pohřeb.
Zdroj: Sbírka Alžběty Čihařové, Etnografický ústav AV ČR v Brně; ilustrace: Milan Magni
