Ve vesničce Prosatíně jen kousek od Katova žil jeden bohatý sedlák, který měl pořád všeho málo. Velký lán pole mu nestačil, pořádný statek se stodolou a chlévy také ne a truhla, co ji schovával pod postelí, byla podle něj pořád málo plná. Zkrátka a dobře, ten chlap byl lakomý jako vypasený křeček. Místo toho, aby spal, pajtloval po tmě sousedům na polích řepu a brambory, pytlačil kapry v rybníku a jeho řádění neunikl ani les, odkud si tajně vozil fůry dřeva na topení. Jako každý správný vesnický hrabivec chodil při soumraku do polí a posunoval sády, tedy kamenné patníky, které se zapichovaly do země, aby bylo na první pohled poznat, kde končí pole jednoho souseda a začíná pole druhého. S patníkem se pořádně nadřel, vždycky u toho funěl jako kanec, ale stálo to za to. Pokaždé měl svoje pole o pár metrů větší.
Jednou v zimě se sedlák roznemohl a umřel. Nikdo po lakomci příliš neplakal, ale jak plynul čas, začalo se v Prosatíně povídat, že ho sem tam někdo zaslechl, jak osotoněně oddychuje v Řezníkově zmole. To tajuplné místo pojmenovali deblínští sousedé podle dávné události, při níž byl zabit a okraden zdejší řezník. Zkrátka pokud se mělo někde vyskytovat strašidlo, pak právě tady.
Jednou navečer šel deblínský pan farář udělit poslední pomazání umírajícímu do Prosatína. Protože se stmívalo, doprovázel ho kostelník. Oba šli přes pole, pak do lesa a jak se objevili v Řezníkově zmole, zjevil se jim v lesním šeru kostlivec v bílém rubáši. Farář i kostelník vytřeštili oči a ani nedutali.
Slyšeli proto zřetelně, jak zjevení, které drželo v ruce kamenný sád, neustále drmolí: „Kam to mám dat? Kam to mám dat?“ Kostlivec přecházel z místa na místo a pořád dokola opakoval: „Kam to mám dat? Kam to mám dat?“
Vystrašený kněz se začal modlit, zato kostelník už měl užvaněného strašidla tak akorát dost. „Kam ho máš dat? Kdes ho vzal, tam ho dé,“ křikl na něj a jen zíral, jak se kostlivec zastavil. Otočil na kostelníka lebku s prázdnýma očima, upustil sád na zem a zmizel.
Po nějakém čase šel pan farář zase za nemocným do Prosatína. Tentokrát s ním nešel kostelník, ale mladý ministrant. Jak se blížili k lesu, kněz chlapci povídá: „Až budeme v Řezníkově zmole, ukážu ti na jednom místě prstem a ty zazvoníš zvonečkem.“ Chlapec udělal všechno tak, jak mu pan farář přikázal. Nevěděl ale, že právě tady se velebnému pánovi kdysi ukázal kostlivec. Když pak šli oba zpátky, kněz ministrantovi řekl: „Nezapomeň na tom stejném místě zazvonit, nebo se nám přihodí něco zlého…“
Sám se věnoval modlitbám za nemocného, takže si ani nevšiml, že chlapec zazvonit zapomněl. Do rána ministrant zemřel.
Zdroj: Zápisky kronikáře Jaroslava Pochopa z Dolních Louček v majetku obecního úřadu; ilustrace: Barbora Straková
