Téměř každý ví, že pátek třináctého je den, který přináší smůlu. Málokdo ale tuší, proč tomu tak je. V pátek třináctého října roku 1307 byl totiž uvržen do vězení mocný velmistr templářského řádu Jacques de Molay, kterého později nechal francouzský král upálit. Jak se královský dvůr chvástal, stalo se tak pro smrtelná provinění rytířského řádu, jehož moc sahala do celé Evropy. Celé to ovšem byla jedna velká past. Ve skutečnosti si chtěl král pouze přivlastnit obrovský řádový majetek. Věděli to všichni, ale ze strachu se na stranu templářů nepostavil nikdo. Po dlouhém věznění a mučení nakonec většinu rytířů pustili, ale velmistr a jeho přátelé zaplatili životem. Do země se propadl i celý templářský poklad.
V dobách své největší slávy získal řád templářů majetky i na Moravě. Kvůli zlým pomluvám se o nich rozšířila tato pověst. Podle ní se templáři vydávali za křesťanské rytíře, aby získali přízeň ctihodných opatů a abatyší ze zdejších klášterů. Představení a představené neměli o jejich zrádných záměrech žádné tušení, a proto před templáři i jejich společníky mluvili jen pravdu a nic netajili. Oklamat se nechala i abatyše z kláštera Porta Coeli, která jednomu břichatému chytrákovi prozradila nejtajemnější tajemství svého kláštera. Prořekla se, že řádové sestry opatrují ohromný poklad. Podle toho, co povídala, chránily sestry hromadu cenností a dvanáct soch apoštolů velkých jako člověk, z čistého stříbra.
Do kláštera je přivezla jeho zakladatelka královna Konstancie, která je dostala darem od svého manžela, českého krále Přemysla Otakara I. Na přemyslovském dvoře se říkalo, že sochy uloupil spolu s tělem svatého Vojtěcha kníže Břetislav, když vyplenil polské město Hnězdno. Abatyše templářům také prozradila, že o sochách ona nerozhoduje. Podle nařízení samotného papeže se smějí použít pouze v případě, když by byla v nouzi církev svatá. Znělo to jasně, ale když se o pokladu dozvěděli templáři, po všech těch vzácných sochách zatoužili tak, že je museli mít. Klášter Porta Coeli mohli přepadnout, ale protože byl pod přímou ochranou krále, na celou věc se muselo jinak.
Templáři odjeli do Prahy a tam se setkali s královým otcovským rádcem, opatem zbraslavského kláštera Konrádem. Poprosili ho, aby přesvědčil mladého a nezkušeného krále Václava III. k tažení proti Polákům, kteří králi odepřeli poslušnost. V těch dávných dobách se o ničem příliš dlouho nejednalo. Na vzpouru a zradu platila jen síla. S tím se nedalo nic dělat. Opat tak nemusel panovníka dlouho přesvědčovat. Král souhlasil a zanedlouho skutečně vytáhl do boje. Středověký král se nesměl bát ničeho.
Ve stejnou dobu se Templáři začali zajímat také o královský hrad Veveří. Ve skutečnosti jim nešlo ani tak o panovnické sídlo jako o malou kapli Matky Boží před ním. A vlastně nešlo ani o kapli. Templáři začali v jejím podzemí hloubit a budovat obrovské prostory. To všechno bylo úplně tajné. Dělníci, kteří na celém sklepení pracovali ve dne v noci, museli mít při příchodu zavázané oči, aby netušili, kde vlastně jsou. Kámen na stavbu klenby dolovali přímo v zemi, protože nikdo nesměl vědět, co se na Veveří chystá. Proč templáři razili tak velkou díru v zemi právě na Moravě, věděli jen oni sami.
Vojsko krále Václava III. se shromažďovalo dlouho. Netrpělivý panovník na armádu čekal v Olomouci, kde ho ve svém paláci uvítal zdejší biskup. Právě tam přijal panovník poselstvo z Porta Coeli. Abatyše po něm poslala králi dopis, ve kterém mu k vedení války nabízela vzácný poklad se stříbrnými sochami. Na znamení důvěry mu poslové předali klíč od pokladnice. Václav byl pomocí dojat. Na válku potřeboval každý groš, a tak s darem souhlasil. Protože bylo horko, šel si odpočinout do ložnice, kde ho přepadl jeden z templářů. Ubodal krále dýkou a rychle se i s klíčem ztratil. V tom všem zmatku po králově smrti, ze které falešně obvinili jakéhosi německého rytíře, si na něj nikdo ani nevzpomněl.
Zatímco královský dvůr plakal, protože s Václavem III. vymřel rod Přemyslovců, templáři se vydali do Porta Coeli. Nic netušící abatyši ukázali klíč a ta se před vzácnými hosty uctivě uklonila. Sochy pak společně naložili do dvanácti vozů a spolu s řádovými sestrami je odvezli na Veveří. Když zastavili před kaplí, nechali zahalené jeptišky vystoupit a spolu se zabalenými sochami je templáři uvedli do kostelíka. Když se za poslední cisterciačkou zavřely dveře, sestry ani sochy už nikdo nikdy nespatřil. Možná tam někde v hlubinách země čekají dodnes.
Zdroj: Josef Fic, Od Pernštejna k Veveří. Sbírka pověstí z Tišnovska, Tišnov 1922; ilustrace: Antonín Sondej
