Jak už víte, v Maršově se rádi sázeli s čerty a tropili si z nich žerty, jako by to snad ani nebyli čerti, ale nějaká jelita. Tak se jednou s čertem vsadila maršovská švadlenka, takové tiché děvče, které čerty rádo popichovalo a všelijak škádlilo až k jejich naprosté nepříčetnosti. Čert jí takhle jednou pořád hleděl přes rameno a vyptával se, co to pořád dělá a proč jí to tak strašně trvá. Švadlenka s ním měla svatou trpělivost, jak už švadleny mívají, a pomalu čertovi vysvětlovala, že šije košili. S každým dalším slovem šila košili ještě pomaleji, až se zdálo, že snad nešije vůbec.
Čert chodil po světnici, šili s ním všichni čerti, a naparoval se, že takovou košili by ušil levým zadním kopytem. Nakonec švadlena souhlasila, že se spolu vsadí, kdo košili dříve ušije. Čert se jí smál: „Cha! Ty jsi tak pomalá, nade mnou nikdy nevyhraješ. A já si tě pak odvedu do pekla!“ A mával v kuchyni rychle rukama, aby jí ukázal, jak rychle umí šít. Švadlena se lehce usmála a pomalu si navlékla nit, jako by to dělala schválně, co nejpomaleji dokáže, aby čerta ještě více rozzuřila.
Čert si řekl, že nad ní vyzraje, a aby nemusel pořád navlékat nitě, navlékne si jednu nekonečnou, s níž ušije celou košili. Jenomže to pak musel čert běhat s nití okolo hráze a po všech čertech, protože nit byla příliš dlouhá, zatímco švadlena si pomalu šila svou košili. A pak druhou a pak třetí a smála se u toho čertovi, který si do nití zamotal kopyta a spadl do rybníka.
Zdroj: Josef Fic, Od Pernštejna k Veveří. Sbírka pověstí z Tišnovska, Tišnov 1922; ilustrace: Barbora Straková
