Vlastnit středověký hrad, a zvláště takový hrad jako Pernštejn, není žádná legrace. Majitelé si možná připadali jako něco lepšího, ale ve studených kamenných zdech mrzli víc než nejchudší poddaný. Než se dostali do pokoje, museli zdolat desítky schodů. Kam se podívali, tam to vypadalo jako v muzeu. A umýt všechna okna? To bylo horší než si vzpomenout na velkou násobilku. Nejhorší bylo, kolik takový hrad stál peněz. Jen se začalo s opravami střechy, upadl někde kus zdi, a když odjeli zedníci, sluhové zjistili, že podlahy žere nějaká houba. A tak pořád dokola. Jen co se hrad opravil, mohlo se začít znovu. Pro řemeslníky z Nedvědice byl Pernštejn hotové požehnání.
Těsně před Vánocemi se na hrad vydal i šikovný tesař. Pan správce ho poprosil, aby opravil bednění a zábradlí nad hladomornou. Co by ne, pomyslel si tesař, ale zrovna tak si v duchu říkal, že ho také mohli oslovit jindy. Venku mrzlo až praštělo. Na hrad si nechal poslat nářadí a sám vyrazil jen s malým batohem, do kterého mu manželka připravila svačinu. Z Nedvědice to na Pernštejn není žádná dlouhá cesta, ale pochodovat v mrazu, vánici a sněhu po kolena není nic příjemného. Jak tesaři klouzaly nohy po ledovce, přemýšlel, jaké by to bylo, kdyby ho někdo na hrad svezl. Nejlépe na nějakých pohodlných saních, to by bylo.
Sotva na saně pomyslel, zasvištěly mu za zády a zastavily hned vedle něj. Páni! Něco takového chudý řemeslník ještě neviděl. Veliké saně tažené vranými koňmi měly krásné řezby, zlacení a vystlané byly polštáři a kožešinami. Jen se pod ně zavrtat. Na kozlíku seděl pán v tmavém kožichu.
„Na hrad, na hrad? V takovém nečase? Že se vám tam chce…“ pronesl pobaveně a truhlář jen pokrčil rameny. „Než byste mi tady mrzl, naskočte si, milý pane, jedu stejným směrem a budeme tam za chvilku.“
Truhlář nadšeně souhlasil. Usadil se do saní a zabalil se do ovčí houně. Najednou se cítil jako v pokojíčku. Pán pobídl koně a saně po sněhu letěly, jako by se proměnily v sokola. U brány hradu stály sáně natotata.
Při loučení řekl pán řemeslníkovi, že na něj na nádvoří počká a vezme ho zpátky do Nedvědice. „Přece nebudete škrpat po ledu dolů, to je přece nesmysl…“
Práce se protáhla, a když se tesař loučil s panem správcem, byla skoro půlnoc. Peníze za práci strčil do kapsy, zachumlal se do kabátu a vyrazil k bráně. A najednou kouká jako blázen. Na hradním nádvoří stály saně a pán v kožichu na něj zdaleka mával.
„No, že jdete pane, už mi začala být zima. To musela být zatracená práce, že? No tak šup. Račte si naskočit na saně, ať můžeme jet domů. Tady už nás nic dobrého nečeká…“
Tesař vřele poděkoval, zase si zalezl pod houni a poslouchal, jak saně sviští po zmrzlém sněhu. Do ticha zářil měsíc tak, že bylo vidět jako ve dne. Musím toho hodného pána pozvat domů na trochu hřejivé švestky, pomyslel si tesař a zdálky slyšel, jak zvon na nedvědickém kostele svaté Kunhuty odbíjí půlnoc.
A pak se to stalo. Jen co zvonění utichlo, kůň, saně i hodný pán v kožichu zmizeli. Tesařský mistr seděl uprostřed noci na sněhu. Koukal kolem sebe jak vyoraná myš, ale nerozuměl ničemu. Obešla ho zima i hrůza. Rychle tedy vyskočil a upaloval domů. Co to bylo za přelud, nikdy nezjistil.
Zdroj: Sbírka Alžběty Čihařové, Etnografický ústav AV ČR v Brně; ilustrace: Antonín Sondej
