Když si před dávnými léty potřebovali lidé něco koupit, obvykle museli zamířit na trh do některého většího městečka či města. Obyvatelé podhoráckých vesnic nejčastěji mířili do Tišnova, ale podobné trhy se konaly i na náměstích v Lomnici, Doubravníku či na návsi v Nedvědici. Na ty stejné trhy a jarmarky se sjížděli i lidé, aby něco prodali. Nepotřebovali žádné stánky. Stačil jim vůz, koše, nůše nebo pytle a hlavně měšec, do kterého přidávali získané peníze. Kterési pondělí zajeli do Tišnova s vozem i dědeček s babičkou z Újezda, aby si vydělali pár korun za vypěstovaný oves a brambory. Na náměstí bzučeli lidé jako mouchy, koníci pili vodu z kašny, co chvíli zakokrhal nějaký kohout a obchody šly dobře.
Děda s bábi měli obilí skoro hned pryč, a když babička prodala i brambory, vydala se s dědou na špacír po městě. Poplkali s tetkami v šátcích, co prodávaly švestky a sušené houby, v Panském domě si dali uzenky a pak si skočili na nějaké to pivečko. Pak ještě na jedno a hurá domů. Nakrmit slepice. Aby neusnuli, cestou si zpívali písničku o tom, jak teče potůček bublavý. Už skoro viděli věž újezdského kostela, když se najednou vůz zastavil. Koník nemohl dál. „No, hyjé, starý brachu,“ volal na něj děda, ale kůň jen hrabal nohou a nic.
Staroušci se starali o koně vpředu tak, že si vůbec nevšimli podivuhodného cestujícího vzadu na voze. Byl to hastrman, který hospodařil pod splavem říčky Loučky. Bratranec vodníka z tišnovského rybníka, topil lidi, jen když musel, aby se mu další vodníci nesmáli. Víc než stahování špatných plavců ke dnu ho totiž bavilo jezdit na voze. Čím víc vůz drkotal po hrbolatých silnicích, tím měl vodník větší radost. Juchú!
Jenže takový vůz se pod vodou jen tak nenajde. Za ním se musí na souš. A na zemi, jak známo, nemají vodníci skoro žádnou moc. Aby se mu lidé neposmívali, bral na sebe podobu zajíce. Ale ani to nebylo ono. Jak zjistil, lidé si dávají rádi zajíce k obědu. A na talíř se mu nechtělo. Proměňoval se proto v zajíce tak velkého, že by ho nesnědla ani celá třída. V této podobě pak skočil na některý vůz, co projížděl okolo splavu, a když si ho smrtelníci všimli, smál se jejich úleku jako blázen – fňu, fňu, fňu.
Nakonec si králíkovodníka všimli i děda s bábi z Újezda. „Ježkovy zraky, babičko, podívej, co nám to trůní na voze za chlupatou potvoru!“
A babička na něj křikla přísně: „Jedeš, neřáde?! To by tak hrálo, abychom tě vezli až domů. Ochroupal bys mi všechnu mrkev!“
Králíkovodník se zasmál fňu, fňu, fňu a žbluňk do vody. Jak vůz přišel o strašidelný náklad, hned se zase rozjel a staroušci byli za chvíli doma.
Fňu, fňu, fňu.
Zdroj: Josef Fic, Od Pernštejna k Veveří. Sbírka pověstí z Tišnovska, Tišnov 1922; ilustrace: Irena Armutidisová
