O tisu (HRAD PERNŠTEJN)

Na severním svahu pod hradem Pernštejnem, vedle staré cesty z obce Nedvědice, roste po staletí starodávný tis. Jeho kořeny jsou propleteny se základy hradu, jako by snad tvořily jedno tělo s jednou duší a mnoho událostí svědčí o tom, že tomu tak skutečně je… 

Mnoho staletí zpátky, kdy zde nebyl hrad ani tis, putoval světem poutník. Vracel se domů z daleké cesty do Palestiny, z míst, kde žil Ježíš Kristus a kde se zrodila i jeho víra.

Poutník byl už pátým rokem na cestách, s mošnou na zádech šel krok za krokem se starou holí v ruce, protože tehdy lidé ještě neměli hole z lehké slitiny. Ještě několik kopců, pomyslel si, a budu ve své rodné vsi. Byla polovina léta, nad cestou se tetelil vroucí letní vzduch, nos plnily jemu povědomé vůně zralého obilí a sena z pokosených luk a dohromady v jeho hlavě vyplavovaly vzpomínky na domov a dávné mládí, ze kterého nezbylo nic.

Ubíral se pomalu údolím Svratky, jako by nemohl uvěřit, že se znovu shledal se známou krajinou. Slunce v pozdním odpoledni pomalu mířilo k zemi a oslňovalo poutníka zdrcující silou, až chvílemi nevěděl, zda mezi břehy teče řeka, nebo se snad slunce vylilo z oblohy a zaplavilo zemi.

Když ozářen a omámen zvedl hlavu, uviděl na skále nad řekou čilý ruch. Množství lidí tam nahoře pobíhalo a poutníkovi se zdálo, jako by snad v tom kusu kamene cosi stavěli. Měl už za sebou nejedno vidění a tušil, že horko a únava mohou ošálit všechny smysly. Opřel se o hůl a přidal do kroku, vystoupal na kopec, aby se ujistil, že ještě nepřišel o rozum, nebo možná jen proto, že byl zvědavý.

Na místě pobíhalo mnoho dělníků, kameníků a zedníků a skutečně ve skále cosi stavěli. Náš poutník zastavil jednoho muže s kladivem: „Mladý muži, co se to tady děje, zdá se, že zde na tomto nemožném místě něco stavíte.“
Mladý muž s kladivem mu vysvětlil, že zde stavějí hrad. Poutník už toho viděl mnoho a pokládal za nemožné postavit na této skále hrad.

Zasmál se lidskému snažení, které mu připomínalo čiré šílenství, napřáhl se, zarazil svou tisovou hůl hluboko do země a pravil: „Dříve se tato hůl na skále uchytí a letorosty vydá, nežli vy hrad dostavíte.“ A se smíchem zmizel mezi stromy a nejspíš i ze světa.

Příštího jara se hůl začala zelenat a měla se k světu stejně jako hrad. Osudy hradu a tisu jsou od té doby pevně spojeny a cokoli se tisu stane, odnese vzápětí také hrad. Když jednou uschla tisu větev, brzy nato se propadla klenba jedné z mnoha chodeb hradu. Ale možná to bylo naopak.