O tisu (VOHANČICE)

V hustých lesích kolem Deblína se před staletími schovávali pobudové a trhani, kteří přepadali všechny, kdo našli odvahu, aby se do těchto strašidelných končin vůbec vypravili. Deblínské lesy se daly objet, ale cesta potom trvala o celý den déle. Odranci na každého číhali ve dne i v noci u cest, takže bez povšimnutí proklouzl deblínskými lesy jen málokdo. Kupci a poutníci bývali okradeni, zbiti a často mohli být rádi, že jim zůstal holý život. Tak dopadl i kupec, který se s povozem plným talířů a hrnců vypravil z Velké Bíteše do Tišnova. Bylo po Dušičkách.. Z nebe padal studený déšť se sněhem a všude sychravo, že zima lezla až do kostí. V hlubokém lese jen kousek od Deblína se před ním objevila banda lupičů, kteří se tvářili jako pekelní netvoři. Jeden z nich na kupce vytáhl meč a povídá.

„Cheché, hlópé chlape, dej nám všechny peníze, co máš, nebo tě tady tím mečem propíchnu a pak přeseknu vejpůl, cheché. A věř mně, to není žádné štrych, to je úplné rychtik!“ 

Kupec jim hodil svůj měšec s groši, ale když je lapkové přepočítali, připadalo jim to málo. Tak to né, chlape! Zbili ho jakousi holí, až z něj tekla krev. Pak naskákali na opuštěný vůz a odjeli s ním bůhvíkam. Kupec utíkal za nimi, ale na cestě našel jen pár rozbitých talířů.

Jediné, co mu zůstalo, byla loupežnická hůl, o kterou se opíral, když se snažil z lesa dostat. Bloudil dlouho, než konečně uviděl kouř z komínů. Zanedlouho došel do vesnice Vohančice. Od lidí si nechal ukázat, kde bydlí rychtář, a jak došel k domu, zabušil na dveře. Zkroušeně si sedl na zápraží a zlostí i únavou plakal.

Jen co se muž v kožešinové čepici objevil ve dveřích, povyprávěl mu o svém trápení. „Pane rychtáři, sám vidíte, jaká se mi stala nespravedlnost. Tak to přece nemůžeme nechat. Snažně vás prosím. Sežeňte nějaké chlapy a půjdeme si to s těmi loupežníky vyřídit. Dnes se to stalo mně, zítra se to může stát vám.“

Rychtář jen zakroutil hlavou. V takové zimě se mu nikoho hledat a přemlouvat nechtělo. A aby pak šel s chlapy do temného lesa hledat loupežníky, to už vůbec ne. Nabídl kupci nocleh, ale to bylo všechno. Marně ho kupec přemlouval. Když viděl rychtářovu neochotu, bylo mu jasné, že si musí pomoct sám. Vztekle zabodl hůl do země, otočil se a šel pryč. Za zády ještě slyšel, jak na něj rychtář volá: „Co mně tady necháváš ten klacek? To ti povídám! Dřív se tady ta tvoja hůlka zazelená, než bys dostal svoje věci zpátky, ty chytráku urážlivé.“

Naštvaný kupec musel hledat pomoc jinde. Zkusil ji tedy ještě ve zdejším zámku. Tam se mu dařilo o poznání lépe. Zdejší hejtman ho vyslechl a ještě v noci se vypravil do lesa s několika zbrojnoši. Panství nespravuje proto, aby se tady okrádali kupci. To tedy ne! Nechal si ukázat místo, kde kupce přepadli, a pak už to šlo ráz na ráz. Udivené lapky prozradil oheň, u kterého si nahřívali kostry. Zbrojnoši je přepadli zezadu, svázali jim ruce a odvedli je do šatlavy. Kupec se znovu setkal se svým koníkem. Objal ho a radostí mu dal pusu na čenich. Každému ze zbrojnošů pak věnoval jeden malovaný talíř. Nejdřív jim chtěl dát všechno, ale kam by přišel. Za tak vzácné dary se mohl vyspat na zámku.

Před odjezdem chtěl vyřídit ještě jednu věc. Hned ráno si zašel k rychtáři. Ale co to? Z hole zapíchnuté před chalupou přes noc vyrašily zelené větvičky. Podle jehliček bylo na první pohled poznat, že před rychtářovou chalupou rostl tis. Strom rostl ve Vohančicích dlouhá staletí a lidé si k němu chodili pro větvičky, protože věřili, že jim přinesou stejné štěstí jako kdysi dávno spravedlivému kupci. Prastarý tis roste ve Vohančicích dodnes.