Jednou z nejrušnějších částí starého Šmorína“ byla čtvrť řemeslníků. Bydleli tu obuvníci, truhláři, kominíci, hrnčíři, koželuhové a kováři. Pracovali nejen pro místní, ale i pro obyvatele okolních vesnic. Řemeslníkům se nežilo špatně, ale museli hodně a tvrdě pracovat. Není divu, že se snažili vychovat učedníky a své děti v naději, že tím zajistí živobytí i pro další generaci. Šmorínský kovář Janči bydlel na dolním konci ulice. Jeho dům byl blízko křižovatky, a tak ho zákazníci snadno našli. I proto, že z jeho malé kovárny se pořád kouřilo.
Vždycky bylo co dělat, a když ne, tak se tavil kovový odpad a vyráběly se z něj užitkové předměty. Tři děti kováře Jančiho měly kovárnu rády – neboť které dítě by nezaujal nehasnoucí silný oheň? Chodily se na něj dívat a schovávaly se tam. Navíc tam bylo vždycky teplo a dalo se tam najít něco na hraní. Někdy jedním okem sledovaly otce při práci.
Nejstarší Janko už uměl i pomáhat. Jako větší dítě se ohně trochu bál, ale tyto chvíle měl přesto rád – neboť otec s ním skoro vždycky mluvil. A nešlo jen o příkazy, vyprávěl mu různé historky, příběhy, moudra a tajemství řemesla. V kovářské dílně nejčastěji vyráběli kosy, železné předměty, různé druhy nářadí a jejich části a spoustu podkov. Hodně lidí tu chovalo koně, a tak se podkovy neustále prodávaly. Stálí zákazníci si chodili pravidelně hřebcům pro své obvyklé množství. Janči už při výrobě podkov získal slušnou zručnost. Nejvíce práce měli ke konci měsíce, když přišel kupec z Kyselice, který si vždy bral alespoň sto podkov. Každý měsíc. Tehdy, když Janko pomáhal, dostal od otce nějaký ten groš.
„Buď pochválen, mistře Janči, přišel jsem pro podkovy,“ zdravil kupec při další návštěvě. „Koníci se už těší na nové botičky.“ „Kolik máte koní, pane?“ ptal se zvědavě malý Janko.
„Šestnáct koní a čtyři klisny, chlapče,“ odpověděl a otočil se k chlapci. „Seděl jsi někdy na koni, synku?“
„Ne… My koně nemáme… A proč berete sto podkov? To ti koně každou noc tančí?“
„Moji koně mají těžkou práci a takové botičky potřebují, to ti musí stačit,“ řekl tajemně. Vzal si podkovy, zaplatil, a aniž by se ohlédl, odešel.
Janko a otec za ním dlouho hleděli.
„Je to divný pán, Janko. Ať počítám, jak počítám, dvacet koní nepotřebuje tolik podkov za tak krátký čas. Ledaže by to někomu dál prodával v těch končinách.“
Otec chvíli mlčel, pak váhavě pokračoval:
„Slyšel jsem od tety Gitky, že je dává žitnoostrovským čarodějnicím. Ty mají u Dunaje bál. Přiletí tam na košťatech. O půlnoci pak tancují a dupou po polích, až jim z botiček srší jiskry. Prý to jednou viděl ministrant z Vojky.“
Malému Jankovi se rozbušilo srdce. O čarodějnicích už slyšel, a protože byl stále jen dítě, měl strach. Nerad chodil ven potmě, vždycky se vykrucoval, když ho poslali pro dřevo do kůlny. I minule ho vyděsila darebná černá kočka, která se mu ve tmě připletla pod nohy.
„Tu Gitu nemám rád, je taková dotěrná, ale ostatní ženy ji poslouchají, to se musí nechat. No nic, pusťme se do práce, synku!“
Uběhly dny a týdny, po měsíci přišel kupec znovu a opět bral sto podkov. Janko otci vytrvale pomáhal a grošíky se mu hromadily v kapse. Chtěl si za ně koupit perník od dalšího souseda. Dokud ale neměl našetřeno, nechtěl o svůj malý majetek přijít. Penízky mu z kapsy vypadávaly, a tak se rozhodl, že je schová někde, kde by je nikdo nehledal.
„Schovám je u babičky v kůlně,“ napadlo ho, „ona tam teď v zimě moc nechodí, bude to výborná skrýš. Na jaře si je vezmu a koupím si perník.“
Tak i učinil. Když šel zanedlouho babičce pomoct, po rozloučení zamířil do kůlny kousek od domu. Vešel. Uvnitř panovalo šero.
„To bude dobrá skrýš,“ řekl si. Už jen najít nějaký kout a nezapomenout. Prohlédl si kouty, polici a přemýšlel. Pod policí byla stará truhla ukrytá za hromadou bedýnek.
„To je ono,“ řekl si Janko. Posunul bedýnky a dostal se k truhle. Otevřít šla až poté, co ji vytáhl zpod police. Byla těžká, dalo mu to práci. Neměla už zámek a jak očekával, nebyla prázdná. Byly v ní staré boty a černé hadry.
„To bude dobré, zabalím penízky do hadru a nechám je tu,“ rozhodl se. Vytáhl jednu botu z truhly. Byla těžká. A tehdy to uviděl. Ztuhl. Na spodku měla přibitou podkovu. To mu stačilo. Hodil botu zpět a truhlu zavřel, aby z ní náhodou nějakou čarodějnici nevypustil. Vzal nohy na ramena a utíkal domů.
Doma to rozdýchával ještě dlouho. Co tam ty podkovy dělaly? Odpověď nezná ani dnes, ale chlupy se mu ještě vždy zježí, když přijde řeč na čarodějnice.
Zdroj: Soňa Zakariášová, Šamorínske návraty, Šamorín 2018; ilustrácia: Sára Paldanová
