O Trenckově rokli (DRAHONÍN)

Začátky panování císařovny Marie Terezie nebyly vůbec jednoduché. Jen co usedla na trůn, vtrhl do Slezska se svou armádou pruský král Friedrich. Na bohatou zemi, která byla součástí Českého království, měl spadeno už dlouho, tentokrát ale na nic nečekal. Rozhodl se bojovat a ani se neobtěžoval vyhlásit císařovně válku. Když se ho někdo ptal, jaký má k válce důvod, odpovídal, že tím hlavním důvodem je ta ženská. Jakápak císařovna?! Císařem má být chlap, a pokud žádný chlap není, pak si každý může dělat, co chce. To byla samozřejmě pěkná hloupost. Marie Terezie zdědila celou říši po svém otci a byla právoplatnou dědičkou jako každý muž. Ale tak už to bývá. Když chce někdo vést válku, pak je najednou ze sebevětší hlouposti pravda nejpravdovatější. A je jedno, jestli ji říká král Friedrich, nebo nějaký jiný potentát. Mladá císařovna hledala pomoc, kde se dalo. Zvláště naléhavě potřebovala statečné vojáky, mezi které patřil i baron František Trenck.

Trenck velel oddílům nelítostných pandurů. Nebyli to obyčejní vojáci. Přepadávali pruské oddíly, chytali osamělé vojáky, plenili vojenské tábory a kradli plné pokladny peněz. U jednoho slezského města se jim podařilo vyrabovat i vojenský stan samotného krále Friedricha. Zanedlouho se před pandury v pestrých krojích třásla celá pruská armáda. A nejen ona. Trenck byl statečný voják, ale zároveň nemilosrdný rabiát, zloděj a dobrodruh. Během těch válečných let mu několikrát hrozilo vězení, neustále se hádal se svými nadřízenými a opakovaně nesplnil rozkaz.

V České Lípě nechal vyloupit zdejší židovskou čtvrť, ve které přišly o život desítky lidí, a nejméně čtyřicet lidí nechal zabít také v rakouském Chamu. Císařovna nad jeho zločiny mhouřila oči, ale jednou přetekl pohár trpělivosti i jí. Během jedné krvavé bitvy se panduři místo boje pustili do rabování pruského tábora a císařská armáda tak utrpěla drtivou porážku. Když se hledal viník, všichni ukazovali prstem na Trencka.

Baron správně tušil, že se nad ním stahují mračna, a rozhodl se, že před spravedlností uteče. S dalšími třemi důstojníky ukradl pruskou vojenskou pokladnu a na koních vyrazili do jedné z nejodlehlejších částí říše – do kopců mezi českým královstvím a markrabstvím moravským. Poslové císařovny hledali barona ze všech sil, ale Trenck jakoby se propadl do země.

V té době žil ve vesnici Drahonín stařeček, který celé léto sbíral byliny, aby z nich dělal čaje a léky pro své sousedy. Jednou ráno se vypravil pro osladič, léčivou kapradinu, rostoucí nejčastěji na tmavých a vlhkých místech. Moc dobře věděl, kde roste. V lese jen malý kousek za Drahonínem se nacházelo divoké údolí s vodopádem, kde rostly osladičů celé trsy. Opatrně sestupoval po pěšině na dno rokle, a když byl skoro dole, vytřeštil oči údivem. Namísto koupajících se ptáků a mloků uviděl ohniště, kolem kterého seděli čtyři vousatí chlapi v pestrých vojenských uniformách. Stařeček chtěl utéct, ale tajemní cizinci mu zastoupili cestu. Jeden z nich mu položil ruku na rameno a tiše povídá: „Ničeho se neboj, nechceme ti ublížit…“
Dědeček se podíval na dvě pistole zastrčené za jeho opaskem a bylo mu, jako by spolkl žábu.

Zarostlý pán pokračoval: „No tak, žádné strachy a žerty stranou. Pokud nám pomůžeš, nezůstaneme ti nic dlužni. Jsem baron Trenck a své slovo důstojníka vždycky dodržím. Musíme se tu skrývat před nepřáteli, ale máme hlad. Pokud nám každé čtyři dny doneseš ovci, dostaneš za ni dvacet dukátů. Ale to ti povídám. Nikomu ani slovo. Jestli nás prozradíš, najdu si tě kdekoliv na světě a šeredně si svoji zradu odskáčeš…“

Když stařeček šplhal po pěšině nahoru, nevěděl, jestli se víc bojí, nebo těší na peníze. Hned druhý den v podvečer přihnal do rokle slíbenou ovci a přidal k ní i dva pecny voňavého chleba. Za splněný úkol baron Trenck poděkoval a podle slibu nasypal do dědovy kapsy hrst zlaťáků. Zdvořile ho požádal, aby za čtyři dny přišel znovu. Tak to šlo k velké spokojenosti všech několik týdnů. S ovcí putovaly do rokle sušené švestky, ředkvičky i kus sýra.

Ale všechno jednou končí. Jeden podvečer už starý muž v rokli nikoho nepotkal. Jen doutnající ohniště napovídalo, že cizinci odešli z rokle teprve nedávno. Děda kořenář vše prozradil sousedům, až když se dozvěděl, že baron Trenck skončil ve vězení na brněnském hradě Špilberku, kde měl za své zločiny sedět až do konce života. Po svém vzácném hostu se od té doby říkalo překrásné rokli Trenckova. Po čase se začalo vyprávět, že baron ve svém úkrytu zakopal truhlu se zlaťáky. Aby to místo nezapomněl, na utajené místo přikutálel kámen a vytesal na něj sekerou překřížený nůž s vidličkou. Ten kámen, možná proto, že porostl mechem, ještě nikdo nenašel, takže poklad je v Trenckově rokli ukrytý dodnes.

Vedle Drahonína se rozkládá obec Litava. Přímo u cesty stojí krásný barokní hostinec, do kterého mířili kupci z širokého a dalekého okolí. Povídá se, že v hostinci jednou přespala i císařovna Marie Terezie, kterou celá tato pověst začala. Nic takového se ale nikdy nestalo. Císařovny přece do hospod nechodí.