Kdysi dávno stála uprostřed Sentic tvrz. Panské sídlo nebylo nijak veliké. Nějaký ten dům, stáje, pár kůlen na harampadí a pevná brána. Kromě brány chránil tvrz ještě hluboký příkop. Ve skutečnosti ale nebylo moc co chránit. Podle pověsti vládl tvrzi Jan Sokol Senický, který měl jen nějaké to pole a jeden velký les, který se po něm dodnes jmenuje Sokolí. Na tvrzi žil sám. A možná právě proto vždy rád viděl každého poddaného. Na lidi ze Sentic mával už zdaleka a těšil se na kus řeči. Říkalo se, že sentičtí sousedé měli za jeho života nebe na zemi. Na rozdíl od okolních obcí nemuseli chodit pracovat na panská pole, a pokud měli nějaké trápení, vyřešili ho s panem Sokolem u džbánku piva v hospodě.
To, co se líbilo lidem ze Sentic, se ale nelíbilo na hradě Veveří. Jeho pán před léty Sokolovi Sentice svěřil, ale na podobných móresech se spolu nedohodli. Jak by to vypadalo, kdyby si poddaní dělali, co chtěli, a ještě si se svým pánem pili pivo. Tak to tedy ne! Dneska jsou takové protivné poměry v Senticích a zítra to budeme mít na hradě taky. Pyšný pán z Veveří se rozhodl, že si tvrz v Senticích vezme zpět, a Sokol ať si dál popíjí s poddanými. Jak si usmyslel, tak se také stalo. Jednou ráno zabušili na vrata tvrze zbrojnoši. Pan Sokol si mohl vzít jen pár věcí a musel se hned pakovat. Aby nikoho neobtěžoval, potichu se s ranečkem vytratil a do své milované vsi už se nikdy nepodíval. Hned druhý den začaly v Senticích nové pořádky. Veverský hradní pán přenechal tvrz jednomu ze svých úředníků, který znovu zavedl robotu a líbání ruky. S kamarádstvím mezi vrchností a poddanými byl konec.
Tak jako se vytratil pan Sokol, zmizela i jeho tvrz. Pravděpodobně vzala zasvé během válek českého krále Jiřího z Kunštátu a Poděbrad s uherským králem Matyášem Korvínem. Kdoví. Na místě tvrze stávala chalupa se zahradou. Když na zahradě kdosi po dlouhých létech sázel brambory, našel v zemi stříbrné nože a vidličky. Jak se ocitly na zahradě, už nikdo neví, ale možná že je do dávného příkopu své tvrze naházel při balení věcí pan Sokol, aby se pyšnému veverskému pánovi nedostalo do rukou nic cenného.
Zdroj: Sbírka Alžběty Čihařové, Etnografický ústav AV ČR v Brně; ilustrace: Natálie Konečná
