Hrad Pernštejn má tolik místností, chodeb, schodů, věží, ochozů, sklepů a střech, že by se do něj vešlo strašidel celé stádo. Moc bílé panny ale žádné jiné nadpřirozené síle obývat hrad nedovolí. Kdoví proč? Možná za to může její hrdost, pro kterou kdysi tak smutně zemřela. A přece i ona udělala výjimku. Chodit po hradě nedovolila žádnému hejkalovi, trpaslíkovi ani bubákovi, dobrému jen tak pro smích.
Na hradě se mohl zjevovat jen duch jednoho z majitelů. V 19. století vlastnili hrad a celé panství hrabata Mitrovští. Páni to byli hodní, ale jak to tak bývá, když se někdo někde objevuje ve svém domě i po smrti, úplně čisté svědomí nemá. Spolu s panstvem žilo na hradě i jeho služebnictvo. Komorníci, klíčnice, lokajové, kuchaři a pokojské bydleli buď v budovách kolem hradu, nebo v malých světnicích, kterých bylo v horních patrech Pernštejna hned několik. V jednom pokojíku bydlela i mladá služka. Na hradě se vůbec nebála, ale jeden večer ji tak hrozně bolel zub, že nemohla usnout.
Převalovala se v posteli z boku na bok, až si vzpomněla, co jí tuhle radila maminka. Na bolavý zub je nejlepší loknout si trochu rumu. Služka vstala, hodila si přes noční košili vlněný šál a po schodech běžela do kuchyně. Byl to docela kus cesty. Do chodeb a místností zářil okny úplněk, takže si nebrala svícen ani nic podobného.
Když vstoupila do velkého sálu, všimla si, že jsou pootevřené dveře od sousedního sálu rytířského. Na tom by nebylo nic divného, ale ve škvíře uviděla světlo. Světlo v sále takhle v noci? Nakoukla dovnitř. Trošku se bála, že tam potká správce, který jí vynadá, že v noci lítá jako holka bláznivá po hradě.
Namísto toho viděla pana hraběte, jak sedí za velkým psacím stolem a něco píše. „Aháá,“ zašeptala, „no, když už jsem tady, půjdu se excelencpána zeptat, zda něco nepotřebuje…“ Tichounce otevřela dveře a kráčela sálem ke stolu. Když už byla tak blízko, že slyšela škrábat pero, najednou si vzpomněla, že je hrabě už několik měsíců mrtvý. Spolu se všemi zaměstnanci přece doprovázela jeho rakev do hraběcí hrobky v Doubravníku. Služka se potichu otočila a skoro po špičkách vyběhla ze sálu a rovnou do postele. Přikryla se peřinou a drkotala zuby tak, že ji přestaly bolet samy od sebe.
Když druhý den vyprávěla svoji noční příhodu panu správci, jen pokýval hlavou a řekl jí, že pana zemřelého hraběte viděl v sále mezi portréty svých předků také. A hned několikrát. „To se nedá nic dělat, vždyť to tady bylo jeho. Jenom by mě zajímalo, co si tam milostpán píše. Nevšimla jste si?“ Služka jen zakroutila hlavou. To si vážně nevšimla.
Zdroj: Sbírka Alžběty Čihařové, Etnografický ústav AV ČR v Brně; ilustrace: Martin Helán
